Klášter

Bratr Martin Brook seděl ve své cele v klášteře Sen. Rád by si poseděl na sluníčku v překrásné zahradě, která kolem kláštera byla pravidelně udržovaná. Jak rád by poslouchal zpěv ptáků a bzučení hmyzu. Ale ne, on musí tuto zajímavou knihu číst v nevelké, byť pohodlně vybavené místnosti. Petrolejová lampa dodávala více světla, než to, co pronikalo oknem. Venku se znenadání, asi tak před hodinou, zatáhlo a i když bylo pravé poledne, strhla se bouře.

Starý muž odtrhnul oči od stránky kterou dočetl a opřel se. Tato kniha byla velice stará, už když ji přenášel sem, bál se, aby se mu nerozpadla v rukou. Možná je dobře že ji čtu tady a ne venku, napadlo jej. Tato kniha byla psána v jazyce, který se považoval za mrtvý. On sám jej znal jen díky tomu, že jazyky světa rád studoval a měl na ně obrovské nadání.

Bál se otočit další stránku, ne ze strachu, že by ji poškodil, ale proto, že se bál, co se v další kapitole dočte. Všechno, co prozatím vyčetl, ukazovalo... na směr, který se mu nelíbil.

Starý muž se zvedl z křesla a nalil si do sklenice čistou vodu z karafy. Tu měl samozřejmě na jiném stolku, aby náhodou knihu nerozmočil.

Po nějaké chvíli mu to samozřejmě nedalo, sednul si zpět a rázně otočil na další stránku... a naklonil se nad velkou knihou.

Jeho oči přečetly další dvě stránky a poté se bratr Martin opět opřel v křesle.

Ano, bylo to tam. To, čeho se obával.

Muž, který tuto knihu napsal, si říkal Fallen a popisoval jakousi Bránu do jiného světa, kde se průzkumníci utkali s nelidskými rasami. Popisoval obry se zelenou kůží, malé, ale zákeřné tvory s dlouhýma ušima i podivné, snad ženské bytosti na košťatech. Byla tu i lidsky vypadající rasa bledých, vysokých bytostí, které je na oplátku přijali poměrně vlídně.

Tento Fallen byl jeden z kněží, kteří průzkumnou výpravu doprovázeli a popisoval, že tato rasa, která si říkala Frísi, užívá černou magii.

Martin chtěl na chvíli zavříl oči... ale jak je zavíral, uvědomil si, že bouře a tma skončily. Oknem opět pronikalo slunce a tak nakonec své oči opravdu zavřel.

Nebyl silný mystik, ale dokázal cítit ten klid, který tu všude byl.

Najednou se však jeho oči otevřely a rozšířily v šoku.

Chtěl se zamyslet nad tím, jestli portál, který se otevřel před lety nemůže být na stejný svět jaký popisoval Fallen, ale něco jej vyrušilo.

Jakási disharmonie v naprostém klidu, vlnka na klidné hladině jezírka.

Něco se změnilo.

Ozvalo se zabouchání na dveře a následně mladý hlas, který starce přenesl zpět do přítomnosti s konečnou platností.

„Bratře Martine, opat s vámi chce nutně mluvit!“ novic svá slova doprovodil dalším zaboucháním. V jeho hlase byla jakási zvláštní naléhavost. Martin si přejel rukou po holé hlavě a zvednul se.

„Klid bratře,“ řekl. U dveří vzal svoji sukovici a otevřel je. Mladý, sotva patnáctiletý novic na něj valil své modré oči. „Prý to spěchá,“ řekl ještě.

„Já vím, já vím,“ řekl klidně Martin. Zavřel za sebou dveře a vyrazil tmavou chodbou, kterou osvětlovaly bílé krystaly. Mladík nedočkavostí téměř poskakoval, až jej musel starý muž upozornit, že má jistě i jiné povinnosti, než jej doprovázet. Mladík přikývl a zmizel.

Starý učenec šel chodbou, po cestě potkal několik dalších bratří a všichni vypadali... rozrušeně.

Že by ten falešný tón? Ta vlnka na klidném jezeře? zeptal se v duchu sám sebe starý muž. V hlavě se mu honily i jiné myšlenky. To, co zrovna četl.

On na tom cizím světě rok byl a podle popisu poznal orky, gobliny i uživatelky černé magie... ty čarodějnice.

Ale o Frísi neslyšel.

A kde byli démoni? Ti, kteří musí být vyhlazeni první? Proč nepopsal Fallen i zuboženou lidskou rasu na tom světě? Nepotkal je? Zatím svazek četl jen krátce, takže se k tomuto tématu možná ještě nedostal. Kráčel chodbou a litoval, že si nemůže číst.

Místnost, kde se opat setkával s řádovými bratry, byla na okraji kláštera a jedna stěna byla celá ze skla. Tím byla vidět nádherná zahrada a Martin sem chodil rád.

Dnes tu u nevelkého stolu mimo starého, drobného opata byl také Radin Loon, starý paladin, který byl v tomto klášteře doslova na odpočinku.

„Bratře Martine,“ pozdravil jej zdvořile opat, který byl nesmírně mocným knězem. J.C. jej obdařil obrovskou silou a moudrostí. Paladin jen kývnul. Oba již seděli a tak se Martin posadil na židli, která byla pro návštěvníky.

„Chtěl jste mě vidět, opate,“ řekl a opřel si svoji hůl o nohu.

„Ano. Jistě jsi také ucítil příchod zla.“

„Zla? Ucítil jsem jen drobné narušení toku síly...“

„Přišlo zlo,“ řekl rázně paladin, i přes své stáří mohutný a vzpřímený.

„Není to příliš silné slovo? Zlo je vyhubené několik generací...“

„Dobře víte, že není,“ téměř zaburácel tento starý paladin, který byl zapřísáhlým lovcem čarodějnic a litoval, že nemůže jít na ten cizí svět.

Martin si myslel o něm své, a bylo mu jasné, že starý válečník by přivítal cokoliv temného, aby si mohl dokázat, že je stále onen nepřemožitelný bojovník.

„Ne?“ nadhodil na oko nevinně.

„Ne,“ řekl rázně Loon. „Víme, že se zde stále skrývají podvratné živly a uctívači démonů.“

„Paladine Radine, prosím, uklidni se,“ řekl opat. „Bratr Martin má pravdu, nevíme přesně, co tuto... vlnku, způsobilo. Ale nebe se zatáhlo bez příčiny. Jenže J.C. mě nevaroval před příchodem zla.“

„Když nevaroval ani vás...“ nadhodil Martin.

„Tak se možná nic neděje. Vyšleme několik mladších bratří na výpravu, ať zjistí, co se v těch místech stalo.“

„Půjdu také,“ odvětil bratr Loon.

„Ne, bratře Loone. Mladí novici to zvládnou a přivolají tě, bude-li třeba.“

„Takže nejsem vlastně potřeba...“ Martin se začal zvedat.

„Ne bratře. To není vše,“ opat se laskavě usmál. „Půjčil jsi si knihu Za oponou od Fallena. Co na ni říkáš?“

Tak proto jsem tady. Ne kvůli nějaké poruše v magickém poli. „Je zajímavá, opate.“

„Také jsem ji četl a tak je mi jasné, jaké se ti v hlavě honí myšlenky.“

Martin jen kývnul. A opat pokračoval. „Byl bych rád, kdybys s obsahem knihy seznámil tady bratra paladina. A až ji dočteš, promluvíme si o ní. Můžeš jít.“

Martin se zvedl, pokynul na rozloučenou a vyšel do studené chodby.

Byl zklamaný. Doufal, že by mohl objevit něco zajímavého... a opat to objevil dřív.

Pokrčil rameny. To ale zajímavost knihy nijak výrazně nesnižovalo a i tak se těšil, až si ji přečte celou.