Svazek zapomenutých vědomostí

… podle Xersovy knihy Čas hněvu bohů jsou takzvaní Démoni rasou z jiného světa, a ne ze Zásvětí. Jejich pojmenování je mylné, ale rozmanitost jejich vzhledu, mocná magie a tajemné schopnosti, jim tohle pojmenování potvrdily. Ve středu jejich panství se prý nachází obří magický portál, díky němuž prochází tito "démoni" podle libosti na náš svět. Tento portál vyzařuje děsivou sílu, která by každého normálního tvora spálila na uhel, ale Démonům dává jejich sílu. V prospěch této teorie hovoří to, že jen málo těchto bytostí může ze své země svobodně odejít.

Černokněžník Rastislav Hood ve svém svazku Podivuhodné rasy zase tvrdí, že nepovedené kouzlo Konkláve (více o nich ve svazku Prokletý řád od Johana Popela) otevřelo cestu do Zásvětí, kterým přišel jeden z vládnoucích démonů, Archeon, a on svojí silou drží tuto cestu otevřenou. Je známo, že démoni se opravdu podobají bytostem, které dokázali vyvolávat kouzelníci a čarodějnice.

Díky svému provázání s Archeonem dokáží pomoci lidem s jejich problémy, ale smlouva s démonem je smlouvou o vlastní duši.

Teorií je samozřejmě mnohem více a já osobně se přikláním k teorii Xersose.

Ale mnoho vědomostí je již navěky ztraceno.

(úryvek ze svazku Zapomenuté vědomosti)

Xers

První kniha

Já, Xers Frisi, jsem se rozhodl sepsat vlastní deník. Po pádu staré rasy jsou zapomenuty tisíce věcí a já se budu snažit vědomosti zachovat. Od osudné chvíle uplynulo téměř deset let a svět se ještě dlouho nevzpamatuje. Stará sídla lidu, ze kterého pocházím, polykají nenasytná ústa močálů a sláva měst brzy zanikne.

Byl jsem vyhnanec, který téměř zaplatil životem za to, čím se stal. Nenáviděl jsem svůj lid, ale nyní bych pro něj ronil slzy, kdybych mohl. Tohle jsem jim nikdy nepřál.

Byla to opravdu jejich arogance, která vše zničila? Nemyslím si. Osobně se přikláním k přírodní katastrofě.

Ale popořadě.

Má-li to být deník zachycující události po tom, čemu nevzdělaní říkají Hněv bohů, musím začít událostmi před…

…

Kapitola 2 - Démoni

Poprvé jsem se potkal s rasou nazvanou Démoni 96 let po Hněvu bohů. V té době se tento název uchytil, a tak jej budu i já používat. Mé setkání s Aramem mě motivovalo k sepsání práce o nich. Od Arama jsem se dozvěděl, že není jediným poutníkem jejich rasy. Prý vyrazili i silné průzkumné skupiny. Aram šel ale sám.

Samozřejmě jsem se jej na to zeptal. Odpověděl tehdy, že on je raději samotář a nechce se zamíchat do politických her.

Tato odpověď poukázala na to, že i u nich jsou mocichtiví páni a poddaní. Aram byl ohledně jejich vzájemných vztahů velmi uzavřený, ale i z jeho kusých odpovědí se dalo mnoho domyslet. Jen bylo třeba číst mezi řádky.

K tomu, co jsem se dozvěděl od Arama, se později vrátím.

Druhé setkání s Démonem bylo o několik měsíců později v osadě Rozptyl. Tento Démon byl úplně jiný než Aram. Zatímco ten byl vysoký s rudou pletí a vznešeným vystupováním, tento byl pokroucený malý tvor, který se spíše podobal goblinovi. Měl chápavý ocas, kterým dokázal kdeco ukradnout. Pokusil se vloupat do mého kočáru v noci, zrovna ve chvíli, kdy jsem se vydal na noční lov.

Když jsem se vrátil, bylo toto stvoření téměř zmrzačeno mým sluhou. Toto stvoření se jmenovalo Levi. Při mém výslechu ale začal vykřikovat jméno Esiah. Byl bych špatným černokněžníkem, kdybych necítil příchod velké moci. Esiah byl vysoký a téměř éterický. Byl to rozumný tvor, ale v odpovědích na otázky byl mnohem vyhýbavější než Aram. Když jsem se jej ptal, jak přišel, odpověděl, že byl nedaleko a ucítil, že jej jeho služebník volal.

Tímto byla zodpovězena má další otázka, co se týkala vztahů mezi Démony. Silní vládnou slabým. Ale ne tím způsobem, jako například Orkové.

Když Esiah opouštěl můj tábor, mávl jen holí a Levi zmizel. Prý jej poslal domů. Pochopil jsem, že démoní mystici musí mít nepředstavitelnou moc. Odkud ale přišli?

Tu noc jsem se rozhodnul, že vyrazím směrem k jejich državám.

Prozatím zde napíši jen to, co jsem se dovtípil z řečí Arama a Esiaha…

…

Moje návštěva v Říši

Hory jsme překročili jeden horký den 98 let po Hněvu bohů. Moji sluhové byli velmi spolehliví a zkušení, a proto jsem většinu horkých dnů trávil ve tmě kočáru. V tom se stalo něco podivného. Poté, co jsme sjeli z hor na rovinu, jako bychom překročili nějaké magické pole. Moji sluhové byli silní a oddaní, ale nikdo z nich neměl mystické schopnosti.

Ucítil jsem to, jako kdybych dostal úder pěstí v době, kdy jsem ještě byl obyčejný Frisi.

Vystoupil jsem z kočáru, a i obloha byla jaksi… zatažená. Velice zvláštní. Zprvu jsem myslel, že toto magické pole je nějaké varování při proniknutí nezvaných hostů, ale nikdo nás v noci nenavštívil ani nepřepadnul.

Provedl jsem rituál Vidění. Jedná se o jakousi omezenou verzi jasnozřivosti. Tímto rituálem jsem schopen vidět magická pole, zábrany, ale také aury bytostí. Postup rituálu je popsán v mém deníku o magii, ale je natolik jednoduchý že… no, to není důležité.

Po užití rudé houby jsem otevřel oči a téměř oslepl. Vzduch kolem mě byl nabitý mocí tak, jak jsem ještě nezažil. Cítil jsem epicentrum na jihu… Vidění jsem udržel jen několik vteřin… a byl jsem po zbytek noci téměř vyřízený.

Jasný poznatek, jestliže jsou tito Démoni zvyklí žít v místě koncentrace velké moci, budou mít mimo tohle pole problémy s magií… nebo spíše s jejím udržením. Nechápal jsem, jak například takový Levi mohl vůbec přežít v našem prostředí… Aha, on by se neudržel. Držela jej síla Esiaha… proto jej tak snadno poslal pryč. Přerušil jejich magické pouto. Zajímavá myšlenka, je třeba ji ověřit.

Další noc musím kolem sebe upříst kouzlo Pevné mysli. Už nyní jsem cítil, že mi toto místo ruší myšlenky. Ale do zítřka vydržím. Moji sluhové si s tím hlavu lámat nemusí. Nemají nadání, a proto jsou v bezpečí.

Ale možná jim pro jistotu vytvořím nějaký amulet, když Goibniu dá, tak se mi to podaří i tady. Je pravda, že ke svým bohům jsem se dlouho nemodlil. Asi s tím opět začnu. Toto prostředí je krajně nepřátelské a každá pomoc bude potřeba.

…

Další den jsem byl opět udiven. Můj kočár projížděl krajinou, kde mimo stepí byly i pole… a dokonce jasně zřetelná cesta. Vydali jsme se po ní a jeden z mých sluhů poznal v rostoucích rostlinách kukuřici. Že by démoni přijímali normální stravu?

Kouř z komína nás dovedl k nevelké vesnici. Zvláštní bylo, že jsem mezi obyvateli vesnice, což byli samozřejmě všechno démoni, neviděl žádné dítě.

Až tady jsem zjistil, že mluví jinou řečí než v ostatních částech našeho světa. Nechtan mi pomohl malým zázrakem a naučil mě jejich řeč.

Příštího večera jsem se po téměř půl století k němu modlil opravdu vroucně…

Každopádně se mi zdá, že pojmenování démoni, je mylné. Jelikož potřebují jíst a mají evidentně svou hierarchii, tak bych řekl, že jsou jen rasou, jako třeba orkové. Jen… více odlišnou. Otázka ale zní, kde se tady vzali? Množí se? Asi ano, podle Arma jejich počet narůstá. Je tedy tato vesnice jen výjimečná, že nemá malé démonky?

…

Setkání s Chaimem bylo zajímavé. Nevěděl jsem, co mohu čekat, když Říší démonů cestuji téměř rok. Setkali jsme se v komplexu jeho paláce, a právě tam kde byl, jsem cítil zatím největší koncentraci moci ve svém životě.

Nevycházela však z Chaima, ale z podzemí. Chaime sám byl obrovský, okolo čtyř metrů vysoká postava s vpravdě démonickými křídly. Tento tvor byl mnohonásobně mocnější než Esiah. Hovořit s ním bylo podobné, jako bych naslouchal hurikánu. Cítil jsem, jak se moje ochranná kouzla snaží vzdorovat.

Od něj jsem poprvé slyšel o Archeonovi, což nebylo jméno, ale spíše jakási hodnost. Možná dokonce snad i jejich vládce.

Protože prý od Archeona má svolení ukázat mi největší zázrak jejich rasy. Jejich zdroj moci...

…

NA TROSKÁCH CIVILIZACE

sepsal Xers

Návštěva v Midrase

Je děsivé, co se po Hněvu bohů odehrálo ve východních krajích světa. Kdysi nádherná města rasy Frisi byla zničená a zpola zatopena močály, které se tu objevily. Cestu do Midrase jsem si pamatoval dobře, ale místo dlážděné silnice tu byla jen jakási parodie. Cesta mnohdy končila v bažině, jindy byla jen rozbitá natolik, že bylo těžké tudy dostat můj kočár. Od Hněvu uběhlo dvacet let a já doufal, že v tomto slavném městě najdu odpovědi na nějaké otázky… ale zdálo se, že vážím zbytečnou cestu.

Šestý den pobytu ve strašidelném močále začali umírat koně. Pijavice, neustálá vlhkost, minimum žrádla… Toto nepohodlí se mě přestalo brzy dotýkat. Vždyť kolik let jsem i za života strávil cestováním?

Sedmý den jsme se utábořili v něčem, co by mohla být vesnice. Ohraničovala ji jakási palisáda. Brána byla zavřená. Za ní jsem cítil živého člověka a povedlo se mi jej přesvědčit, aby otevřel. Obyvatelstvo byla směska lidí. Lidí, ne Frisi!

Ještě více mě překvapila přítomnost dvou zombií a ghoula. Ustrašený stařec mi říkal, že přišli z močálů. Tohle jsem ještě nezažil, aby oživení chodili někam bez svého stvořitele. Jednoduchým kouzlem jsem se dostal do myšlenek ghoula… tedy, myslel jsem, že narazím na prázdno a tupý příkaz, ale ne! Ghoul myslel!

Byla to polorozpadlá lidská bytost, ale měla spousty sil. Živil se pijavicemi a vlastně vším živým, co našel.

Přišel z místa, které nedokázal popsat.

Kdo jej stvořil?

Minulou noc nás přepadli. Několik odraných lidí ve spojenectví s dvěma ghouly a pěti zombiemi. Zabili nám zbývajícího koně a jednoho sluhu. Po tomto incidentu jsem svojí krví posílil ty zbývající, ale celý den odpočívám. Nejhorším z celého střetu bylo, že jeden ghoul byl z rasy Frisi!

…

Co se tady u všech bohů děje? Nechtan mlčel. Bůh moudrosti mlčel většinou, ale obvykle jsem se po modlitbách něco dozvěděl. Nyní ne.

Že by byli bohové opravdu mrtví, jak věří orkové? Že by pád nebeského kamene byla doopravdy zvěst zkázy bohů?

Sedím tu uprostřed ničeho a jsem asi svědkem něčeho zvláštního a hrozivého.

Pokud se nemýlím, měli bychom se do města, spíše do trosek, dostat zítra. Jeden ze zajatých lidí potvrdil zvěst o naprosté zkáze. Neuvěřím tomu, dokud ji neuvidím.

Vjezd do Midrase byl takový, jak jsem se obával. Dlážděné ulice zanesené blátem a ostatky mrtvých. Pobořené stavby. Kdysi lesklý mramor, nyní zašlý. Věže ze zlata byly pryč. Napadla nás skupinka zombií a tři vyhladovělí ghoulové. Mířili jsme k paláci a po cestě nás někdo sledoval. Cítil jsem magickou moc zřetelněji… a moje smysly mi napovídaly, že zdejší obyvatelé o nás dobře vědí. Tohle píši v jedné komnatě paláce, kam jsme se dostali. Ale nebylo to tak jednoduché. První nám zahradila cestu bílá, téměř průsvitná postava. Poznal jsem v ní nesmírně silnou neživou bytost, které se říká spektra. I ona byla kdysi Frisi, ale její řeč nedávala smysl. Mluvila o ohni z nebes a zkáze zvenku. O útocích strašlivých bytostí. Prý byla dcera pouličního prodavače. Potom si prý pamatuje jen tohle vtělení. A potom zase začala vykládat o zkáze. Moji sluhové byli opravdu vyděšení… a ještě více je vyděsila postava, která se na ně vrhla ze stínů. Jeden ze sluhů byl mrtev prakticky hned. Ten tvor, byl to upír, stejně jako já, byl ale nemyslící zrůdou bažící pouze po krvi. Krev z rozervaného krku mého sluhy jej zalila, ale v další chvíli jsem jej udeřil do hlavy a téměř zabil.

Vyslechl jsem jej pomocí kouzla. Tento nebožák byl obdařený vlastní vůlí, ale byl vlastně jen zvíře, které lovilo pro krev. Doufal jsem, že se tento tvor nerozmnožil, že jen během vysávání krve zabíjel.

Použil jsem rituál Prolnutí. Bylo to děsivé. Opravdu byl stvořen samovolně, neměl žádného pána. On sám býval pánem tohoto města, než spadl nebeský kámen. Jeden z nejmoudřejších Frisi byl proměněn… na tohle.

Zabil jsem to.

…

Opět vidím světlo. Po měsících pobytu v bažinách a putovaní po troskách staré civilizace jsem vstoupil zpátky do slunečného světa. Tento zápisek píši v noci, v jednom obskurním podniku deset mil od hranice močálů. Kdybych tehdy jel z této strany, možná bych se dozvěděl více věcí už tady.

Jmenuje se to tu U Ztracence. Muž za barem je ghoul, což je možná výhoda, protože neupíjí vlastní zásoby. Před léty to byl ork. Je docela přátelský a dá se s ním mluvit. Dokonce z něj neupadává žádné maso, ani není cítit hnilobou tak, jak jsem si zvyknul u jeho příbuzných.

Přišel sem před šesti lety a převzal hospodu po původním majiteli. Možná ho snědl, těžko říci, o tom nemluvil. Jinak hosty tvoří pestrá společnost orků, lidí a nemrtvých. V jednom koutě sedí dokonce i spektra, která bývala Frisi. Nechce, nebo neumí mluvit.

Ale chtěj jsem shrnout posledních několik týdnů, kdy jsem neměl možnost psát si zápisky. Jak je poznat, všichni moji sluhové jsou mrtví. Padli za oběť nepřátelům, přírodě, pijavicím, aligátorům a lecčemu dalšímu co tam žije.

Začátek mého pádu bylo setkání s Faninem. Tento Fríský čaroděj žil ve tvrzi mezi Midrasem a Tawrem. Byla to pevnost kdysi určená jako doplnění obranné linie. Nikdo by nevěřil, jakou radost jsem měl z toho, že jsem potkal někoho z mé rasy. Bohužel, nadšení nebylo oboustranné. Fanin na první pohled poznal, že jsem upír a podle toho se mnou taky jednal… jako se zavrženým. Doufal jsem, že katastrofa, která naši rasu postihla, zničila také předsudky. Doufal jsem marně. V noci jsem byl téměř zabit a co bylo nejhorší, některé z mých drahocenných deníků zůstaly v tom zpropadeném sídle.

Ale dozvěděl jsem se, že mrtví povstali z hrobů asi den po Hněvu. Zprvu to bylo náhodné a dost řídké. Císař vyslal vojska na pomoc ohroženým obyvatelům… ale potom se začaly vylévat řeky a ničit ráz krajiny. Obyvatelstvo zpanikařilo a začalo mizet z poškozených měst.

Následně přišla morová nákaza a tím byl zničen i jakýsi náznak stability. Císař i s jeho rodinou se prý ztratili. Vojáci přestali poslouchat rozkazy, objevily se sekty kázající o zániku světa. Začaly hromadné sebevraždy.

…

Proti nemocem byli bezmocní i kněží, protože bohové je přestali poslouchat a pomáhat jim.

Zázraky byly navždy ztraceny.

Fanin všechno dával za vinu orkům a lidem. A nebyl sám. Tato myšlenka prý napadla i další, a tak ve všech těch zmatcích přišel ještě pogrom.

Masakry byly strašlivé.

Rasa, stará stovky let a hřející se na výsluní slávy, byla během několika let zničena.

Agrona a Taranis se prý utkali s Tuatha de Dannanen a Machou. Nechtěl jsem mu oponovat v tom, že bohové orků by se nikdy nevyrovnali našim. Boj by byl ve skutečnosti pro Agronu i Taranise ztracený ihned. Bůžci primitivů, kteří je uctívají na paloucích a v chatrčích, se nemohou vyrovnat bohům, které zná celý svět a staví jim skvostné chrámy.

Ne, já si stále myslím, že nebeské těleso nebyla zbraň bohů, která minula a dopadla na nás.

Fanin byl již fanatik, stejně jako všichni, co tu s ním žili.

Nakonec se mi jedné noci odtamtud povedlo uprchnout.

Během svého útěku jsem musel zabíjet poslední z rasy Frisi a kdybych mohl, ronil bych slzy. Takhle moje konání převzala temnota ve mě. Zabíjel jsem bez milosti. Kouzly i mečem. Bojoval jsem pomocí lstí i ovládnutých nemrtvých.

V tomto stavu jsem zabil i několik živých, protože jsem potřeboval krev.

Na zabíjení nejsem pyšný, ale bez temnoty ve mě, bez tohoto prokletí, bych byl zničen.

A tak sedím zde, v této nálevně, poslouchám řeči živých i mrtvých… a nevím co dělat dál.

…

Xers, kdysi příslušník rasy Frisi, potom upír. Amatérský a poměrně objektivní historik. Zhruba kolem roku 210 byl zabit čarodějnicemi.

…

Vznik čarodějnic

200 let po Hněvu bohů se mi dostal do rukou velice vzácný svazek, ve který jsem již ani nedoufal. Již stovky let uplynuly od strašlivé události zvané Hněv bohů, a tak mě opravdu překvapilo, co jsem ve staré věži hluboko v Divých horách našel. To, co chci přepsat a uvést ve známost, je text z doby před Hněvem bohů. Je psán v jazyce Frisi, v jazyce rasy, která je až na pár výjimek zničená. Mohu říci, že jsem jeden z hrstky žijících, kteří v tomto jazyce ještě umí číst, psát a mluvit.

A tak bez dalších dlouhých úvodů vám představuji svazek, který jsem nazval Stvoření čarodějnic, aneb zrod Pramáti…

…

Válka bohů, a to konkrétně Agrona s Taranisem proti Mache a Tuatha de Dannanovi.

Uplynulo přes sto let od tragického Hněvu bohů a konečně jsem se odhodlal o něm napsat něco více. Mnohé z tohoto textu jsou spíše dohady, ale i tak jsem napsal tuto událost ze dvou pohledů. Jeden pohled je převzatý z pohledu primitivních ras, jako jsou orkové, goblini nebo lidé. Dalším pohledem je můj vlastní názor, ke kterému jsem došel po rozpravách s těmi, kteří byli vzdělaní, což znamená po rozpravách s přeživšími pocházejícími z mé vlastní rasy Frisi. Mezi ty, se kterými jsem rozprávěl, patří například Rustador, mocný vládce nemrtvých na dalekém východě. Než jsem od něj získal informace, pokusil se mě ovládnout. Náš souboj trval téměř půl noci, než uznal, že zničit mě, by jej stálo zbytečně moc sil, které by těžko obnovoval. Poté se ke mně choval téměř přátelsky.

Ale již dost bylo předmluv.

…

Hněv bohů podle primitivních ras.

Orkové věří, že první v hněvu udeřila Agrona svým nebeským kopím, aby umlčela neustále mluvícího Nechtana. Leč Nechtan byl starý, mocný a opatrný. Jeho moc nedovolila děsivé zbrani válečnice, aby jej zasáhla. Tehdy Macha vykřikla výzvu a obě válečné bohyně se na svých bojových vozech rozjely proti sobě. Kopí udeřila o štíty a děsivý žár z oblohy sežehl kus země smrtelníků. Mnozí ze smrtelných válečníků se káceli bez života k zemi, jak dvě zuřivé bohyně čerpaly z jejich těl svou sílu. Na pomoc Mache přišel Tuatha de Dannan, čaroděj. Jeho oheň zaplnil oblohu, která tímto strašlivým žárem doslova vybuchla. Oheň ale tehdy byl živel Belisamy, kovářky, která rozpřáhla paže a svou mocí natáhla plameny do své nadzemské výhně, aby další plameny nezasáhly svět smrtelných. Za tuto pomoc krutě zaplatila, plameny Tuatha de Dannan ji sežehly a navěky zohavily její tvář a jednu paži.

Vasegus Lovec, její milý, býval klidný a trpělivý tak, jak dokáží být jen ti nejlepší z lovců a lučištníků… nyní jej ale popadl strašlivý vztek. Popadl svůj luk a začal střílet. Vztek je dobrý, ale v této chvíli Vasegusovi zamlžil úsudek, a tak udělal chybu. Mnoho šípů minulo a zamířilo k světu smrtelných. Situaci se pokusil zachránit Nechtan, který dobře věděl, že bez přívrženců ztratí mnoho své síly. Odvrátil většinu šípů, ale byl Machou nazván zrádcem a vzápětí jej zasáhl její vržený oštěp.

Goibniu se boje nechtěl účastnit.

Taranis vrhnul svůj kyj nabitý blesky na Machu a pokusil se zastavit zuřícího Vaseguse. Ten se uklidnil, a tak začal jejich souboj šípů proti magii. Tuatha de Dannan si s ním pohrával a náhle se rozhodl všechny boje ukončit. Strašlivým poryvem magie smetl Taranise i Vaseguse. Ukrutný žár je zneschopnil a odebral jim sílu. Nikým nezastavené plameny udeřily na svět smrtelných. Ve stejnou chvíli Agrona porazila Machu a poslala ji i s jejím bojovým vozem na smrtelný svět.

Goibniu se vrhl do boje a jeho síla léčitele začala obklopovat všechny bohy a odplavovat vztek.

V tu chvíli zasáhla bolestí téměř šílená Belisama a vypustila plameny, ze své výhně na Goibnia a Tuatha de Dannana.

V jedné chvíli se utkalo osm bohů a v další chvíli zbyl pouze jediný. Zraněná Agrona, stále v zajetí vzteku, vyrazila pryč, aby hledala dalšího protivníka.

A zatím ve světě smrtelných hořela obloha, praskala zem a bytosti se modlily ke svým bohům…

A ti je neslyšeli.

…

Hněv bohů podle Xerse a jiných z rasy Frisi.

Podle pozorování, která prováděl Rustador a astrolog Hanesi, se mimo náš zrak pohybují nebeská tělesa. Jsou tak daleko, že je třeba silný okulár, aby byly vidět. Já je viděl u Hanesiho v jeho Nebeské věži. Mohutnou trubkou se silnými skly bylo vidět opravdu daleko do nebes. Nikdy jsem tam žádné bohy neviděl, ale o jejich moci není pochyb.

Pomocí dalších kouzel bylo vidět ještě dál, do strašlivé nicotné černoty. A tam byly...ty věci, které se pohybovaly zahalené plameny. Podle Rustadora to byly kameny, které vrhnuli bohové jiných světů. Proč by po sobě bohové z jiných světů ale házeli kameny? A vlastně… ony existují jiné světy?

Moje teorie o tom, že náš svět zasáhl obrovský kámen, mi nikdo potvrdit nemohl. Hanesi zemřel, jako většina z mé rasy, a co naposledy viděl ve svém okuláru, už nikomu neřekne. A Rustador? S tím nebyla od této události žádná řeč. Pravda, vyhledat jsem jej až po více než sto letech po Hněvu bohů… nebo spíše podle mého názoru podle Pádu kamene.

Proč si myslím, že to nebyla kouzla bohů, ale kámen? Jedním z důvodů je Karog, čaromocný kámen, který do té doby nikde nebyl. A na této zemi se pak objevily i další zvláštní kovy. Někteří věří, že Karog je krev Tuatha de Dannana a nové kovy jsou zbytky povozu Machy.

Kámen, který zasáhl náš svět byl plný magických energií, a právě on podle mě otevřel cestu Démonům na náš svět.

Rastislav Hood

...činy Konkláve. Skupina mágů, kteří ovládali velké území směřující až k jižnímu moři. Jejich touha po moci byla nesmírná. A zkáza také. Tam, kde kdysi žili nomádi, kočující mezi velkými městskými státy, není dnes nic. Na celou zemi padlo přízračné šero nabyté smrtící magií. Toto místo je nyní těžko obyvatelné pro živé rasy. Místo zkázy Konkláve je místo, kde je energie nejsilnější.

Pokus těchto zlořečených mágů zabil desetitisíce živých bytostí a otevřel průchod ze Zásvětí. Odkud jinud by tato magie mohla pocházet? Výbuch rozmetal Věž Konkláve a zcela zničil město u kterého stála.

Místo všeho zla se tedy nachází na bývalém sídle Konkláve.

Už několik let po této katastrofě se začali objevovat démoni. Co jiného by to také mohlo být? Rozhovory s několika z nich měli jasné výsledky. Nejsou to inteligentní tvorové a upřednostňují vládu silnějšího. Ale narozdíl od rychle upadajících orků se démoni alespoň snaží pozvednout a získat na tomto světě moc.

Je možná více teorií, jistý Xers psal, že démoni jsou podobná rasa jako třeba goblini, ale to je nemožné. Byly někdy viděny jejich děti? Viděl někdo démony se pářit mezi sebou? Kde je nějaká jejich historie, umění? Nic takového není. Démoni se nemohou vzdálit od místa, kde je jejich brána do Zásvětí. Jen ti nejsilnější se mohou vzdálit do jiných krajů.

Kdyby byli rasou, kde se vzaly jejich schopnosti plnění smluv? Je jisté že jsou ve spojení s někým mocnějším než oni sami, a ten někdo musí být Archeon ze Zásvětí.

Konkláve chtělo povolat démony, a tím získat silnou zbraň proti ostatním. A z této touhy po moci se stalo toto.

Přivolávací kouzlo se jim vymklo z rukou.

Jejich zbytky jsou pryč, stejně jako jejich vědění.

Je pryč vlastně téměř vše v důsledku Úpadku. Bohové věděli, proč trestají.

Rastislav Hood

…

Nazar Drtilebka byl i na orka velký. Téměř o hlavu převyšoval své soukmenovce, jak tak stáli v houfu. Nazar vysvětloval svým bojovníkům plán útoku. Byla to dosti nevídaná situace, orčí válečníci znali povětšinou jen jeden bojový plán. A ten byl takový, že náčelník zařval: "Na ně!"

Následně se celá skupina rozběhla proti nepříteli.

Ale Nazar své soukmenovce převyšoval nejen postavou, ale také inteligencí. Ta mu umožnila nejen lépe plánovat, ale také poslouchat vysokého a hubeného člověka v černých šatech, který byl opřený o dlouhou, rudou hůl. Tento muž byl Rastislav Hood, poutník a čaroděj. Právě on se snažil pomoci Nazarovi k vítězství.

A toto byl první krok. Nazar měl na své straně kmeny Rosomáků a Medvědů. Jeho vlastní klan, Sněžný rys, byl nyní hlavně jako jeho vlastní garda i přepadový oddíl v jednom. I když měl Nazar vyšší inteligenci, boji se nikdy nevyhýbal.

Proti nim se spojili Kuny a Jestřábové. Ale byli podporování skřetí tlupou z údolí a několika desítkami gobliních bojovníků. Měli proti sobě přesilu a díky Rastislavovi měl Nazar jasnou představu o tom, že jde o rozhodující bitvu.

Když porazí Kuny a Jestřáby, další kmeny mu nebudou vzdorovat.

Bylo zataženo, slunce se jen občas prodralo mezi mraky, aby bylo svědky divoké bitvy více jak tisíce bojovníků.

Orkové spolu mluvili svojí chrčivou řečí, které černokněžník rozuměl, ale nesměl se zapojovat. Nazar musel ukázat svoji autoritu a přednést svůj plán. On byl vůdce, ne Hood.

Plán byl v zásadě velmi jednoduchý. Rysové s Nazarem v čele a Medvědi s částí Rosomáků zaujmou bitevní linii proti nepříteli a zaútočí. Po nějaké době začnou ustupovat a předstírat útěk. Ve vhodnou chvíli z boku zaútočí zbylí Rosomáci.

Bylo třeba odříznout co nejvíce bojovníků. Následně Nazar vyzve nepřátelské válečníky na souboj.

Rastislav se usmíval pod černou kápí. I když orkové dodrží Nazarův plán, poteče hodně krve.

Dagobet Lamač se třásl touhou po boji. Po zeleném obličeji mu stékaly kapky boje. Všichni jeho chlapi se třásli a z úst jim šly sliny. První střet vypadal dobře, musel pokývnout hlavou, Rysové i Medvědi byli dobří. Jeho chlapi byli samozřejmě lepší. Medvědi se začínali stahovat. Dagobet věděl, že on by na tuto část plánu nepřistoupil, on by se nestáhnul. Nevěděl ovšem, že toto předvídal Rastislav, a proto on má tenhle úkol.

Zablesklo se, šamani z kmene Kuny přivolali blesky. Jeden zasáhl okraj bitevního pole a způsobil paniku. Další blesk mířil na náčelníka Medvědů, Bjorna Bojemila… ale byl odražen svítící stěnou. To se do boje zapojil i Rastislav. Dagobet potřásl hlavou, neměl toho skrčka rád.

Další blesk ale zasáhl několik bojovníků od Rysů a zdálo se, že Nazar zpanikařil.

Zařval totiž slovo, za které by se každý ork měl sám zabít.

"Utečte!"

A oni utíkali. Několik statečných se snažilo utíkající krýt. Řady nepřátel se roztrhaly a Dagobet zpozorněl.

Jorunn Vrhač se musel držet, aby nevykřikl radostí. Ten zlořečený Nazar prohrál! Utíkal!

"Dobijte je!" zařval a vrhnul se v čele svých chlapů do boje.

Náhle se něco stalo. Zpoza balvanů a stromů nalevo se vyřítila další banda rudě pomalovaných orků. Rosomáci!

Vzápětí mezi jeho skupiny udeřil oheň.

"Bojujte!" oháněl se mečem a jeho lidé taky. Rosomáci rozdrtili chabý pokus goblinů o odpor, prolétli skřetími bojovníky a udeřili na Kuny.

Ti, co utíkali s Nazarem, se náhle zformovali do řady a vrhli se do útoku.

Bitva trvala jen chvíli, než zazněl strašlivý výbuch.

Všichni se zastavili.

To Rastislav zastavil bitvu.

Nazar předstoupil a řekl: "Žádám o souboj v Kruhu. Je zbytečné prolévat krev statečných bojovníků."

…

"Přišli sem všichni," řekl Rastislav Hood obrovskému orkovi Nazarovi Drtilebkovi. Byli ve velkém stanu z bizoních kůží.

"Já vím," přitakal Nazar. Orkové obvykle nervózní nebývali, ale on nyní byl. Tři roky mu trvalo, než si dokázal podmanit většinu orčích kmenů. A nejen orčích. Musel vybojovat několik bitev se skřety a koboldy. Boj byl něco, čemu dobře rozuměl. Ale nyní šlo o víc.

Ten tajemný čaroděj, který mu stál celá ty léta po boku jej nabádal, aby nyní rozšířil území orků jako celku. Vykládal mu něco o velké říši, která bude schopna vzdorovat protivníkům. Celé roky mu vysvětloval, že samostatné kmeny orků se mohou stát kořistí lidí, či démonů. A nakonec měl pravdu, tři městské státy se spojili a naprosto vyhladili skřetí kmen z Osamělých skal.

Problém byl, že Nazar nechápal, na co bude nějaké spojené území dobré.

Rastislav sledoval orka s úsměvem. Nazar byl dobrý a on mu už hodně pomohl. Snažil se, aby boje mezi kmeny ustaly, a to nešlo jinak než silou. Jiné řeči prostě obyvatelé hor a stepí nerozuměli. Jestli chtějí zachovat alespoň nějaké zbytky toho, co byli před Hněvem bohů, musí tyto půtky přestat.

Lidé z Nížin již byli silnější, nemrtví vycházeli ze své domoviny a byli ochotní bojovat s kýmkoliv. Démoni také vystrčili růžky.

Jestli se chtějí orkové stát součástí nového světa, tak se musí něco změnit.

A proto stál po boku Nazara Drtilebky.

Drtilebka vyhrál desítky půtek a několik velkých bitev.

Ale tahle bude nejtěžší. Musí sdělit náčelníkům kmenů, že boje mezi nimi skončili.

Žádné bitvy a války. Samozřejmě, normálním třenicím a soubojům se nevyhnou, ale jistě se omezí zabíjení.

A potom… potom bude potřeba sjednotit i další.

A ukázat lidem, že orkové, kteří se nesklonili před nikým po celá staletí, se neskloní před nikým ani teď.

…

Rastislav Hood stál na skále a sledoval bojiště. Byla to největší řež, které se zatím kdy zúčastnil. Byl naprosto vyčerpaný, jak se tak opíral o svoji rudou hůl. Tady se střetly tisíce válečníků. Byli tu Nazarovi orkové, ke kterým se přidaly skřetí kmeny z Holého vrchu a Uzavřených strží. Goblini poslali bojovníky z Díry, což bylo největší doupě, které měli. Koboldi z Temnoty, kteří slíbili pomoc při výrobě zbraní, ale nakonec se také dali do boje. Přidal se i lidský horalský kmen z vysoko položených rovin. A také osvobození otroci z dolů na úpatí hor.

Jméno Nazar se stalo symbolem vzestupu zahnaných do kouta. To, čeho Nazar během osmi let dosáhl, bylo neuvěřitelné. Ale to vše jen díky radám a vedení jeho, Rastislava Hooda, největšího mága, který kdy žil.

Proti nim se postavily tři spojená lidská vojska podpořená orčími žoldáky, plukem démonů a několika setinami ghoulů, vedených upírem Gargonem.

Bitva byla děsivá. Rastislav s několika orčími a skřetími šamany a za pomoci čarodějnice Morany porazili démonského čaroděje Elieha, spektru Renatu a několik černokněžníků.

Morana se postavila vedle něj a řekla: "docela drsný." Bylo to hodně střízlivé zhodnocení boje. Křik zraněných, pach krve a smrti, spálenina. Bitevní pole bylo dost velké, lidé byli lépe organizovaní, ale divokých bojovníků z hor bylo zase více.

"Doufám, že nepovraždí všechny," řekl Rastislav.

"Tomu bych moc nevěřila, jak je popadne horečka…"

"Já vím," povzdechl si černokněžník. "A mnozí si dost vytrpěli od lidí…"

"Ty jsi se pořád nevzdal myšlenky, že je zcivilizuješ?" Znělo to posměšně.

"Nikdy úplně," řekl černokněžník. "Jen je nasměruji na jinou cestu, než jakou by žili beze mě. Cesta je teď otevřená."

"To ano, ale zbývá ti jediná věc…" čarodějka se odmlčela. Použila kouzlo přivolání a objevila se před ní černozlatá vodní dýmka. Zapálila uhlík a vzduchem zavoněl silný tabák.

"Vím. Ale Nazar většinu přesvědčil, že zabíjet se mezi sebou nemají. Obsadíme ty města a dál se postup zastaví. Musí se…"

Morana mu skočila do řeči. "Jsem tady, protože věřím v to, co děláš. Věřím i Nazarovi, protože je výjimečný. Ale nevěřím jeho potomkům."

"Proto tady bude vždycky někdo, kdo je bude hlídat."

Morana udiveně vzhlédla.

…

Nazar stál před trůnem. O něj byl opřený jeho palcát Zapomnění. Sál byl nacpaný vůdci kmenů a klanů. Byli tu i další spojenci, kteří Nazarovi pomáhali. Před Nazarem stáli Rastislav a Morana.

Nazar měl přimhouřené oči.

"Takže odcházíte," řekl.

Rastislav jen přikývnul. "Měj se dobře, příteli," řekl.

"A když…" Nazar nechtěl nahlas dokončit myšlenku, ale Morana i tak věděla, na co se ptal.

"Přijdeme. My nebo naši učedníci."

"Nikdy na vás nezapomeneme, to přísahám při Taranisovi a Vosegusovi," vyslovil jména téměř zapomenutých bohů.

"Vděčnost vládců je krátká, Nazare," řekl černokněžník. "Nezapomeň, co jsem tě naučil."

Oba uživatelé magického umění vyšli z poškozeného paláce bok po boku. Před palácem čekal skřetí mládenec s koněm a Rastislav na něj naskočil. Morana si přivolala koště.

"Tak buď s bohy, přítelkyně" řekl černokněžník. A víš, co jsem ti říkal, žádné zbytečné oběti," zašklebil se.

"A zrovna mám chuť na křehké maso novorozeněte," ušklíbla se Morana a odletěla. Rastislav pobídl koně a dumal, jak moc vážně tohle Morana myslela.

Asi dost, napadlo jej.

…

Život v šílenství – studie vlkodlaků a teorie ovládnutí jejich síly

sepsal Rastislav Hood

Lykantropie je nemoc. Neovladatelná a relativně lehce šiřitelná. Ani léčivé a uzdravující rituály čarodějnic neměly žádoucí účinek. Jediným lékem, zatím nalezeným, je stříbrná čepel do srdce.

Je znám výskyt vlkodlaka, který dokázal svoji příčetnost udržet i v proměně. Nepoužíval na to žádný amulet, ani zklidňující kouzlo. Takže se nabízí otázka, byl vůči nemoci jen odolnější nebo se opravdu dá nemoc nějakým způsobem ovládnout silou vůle?

Bohužel nakažení lykantropií se stávají psychicky velmi labilní, a tím se oslabují v možnosti nemoci odolávat.

Je tedy možné, že jedinec s opravdu silnou vůlí by dokázal nemoc kontrolovat? Zdá se spíše, že ne. Tito nakažení žijí na velice tenké hraně a s realitou je svazuje jen velmi tenké vlákno.

Tento život je velice těžký, ale zase je pravda, že v novodobých dějinách se vyskytlo i několik vlkodlaků, kteří nejsou slavní jen tím smutným způsobem.

V zápiscích Alana Šíleného byli zmínky právě o těch, kteří to dokázali. Ale Šílený zemřel ještě před Hněvem bohů. Opět se nabízí další otázky. Je možné, že během staletí nemoc zmutovala a již se jí odolat nedá? A tehdy dalo? Nebo byl Alan opravdu jen nepříčetný? Alan zmiňuje chrámy Voseguse (tedy spíše svatyně) kde byli nakresleni lidé, měnící se do vlka a na krku měli nějaký amulet. Vosegus je starý bůh orčích a skřetích lovců a pastevců, je tedy možné, že o tom kdysi jeho kněží něco věděli.

Podle několika subjektů ke studiu se nemoc konvenčním způsobem vyléčit nedá, jen ovládnout. Že by ten…

Johan Popel

Zlaté Konkláve byla nejslavnější a nejsilnější organizace čarodějů, mágů a mystiků před Hněvem bohů. Jejich věž Vysoké magie stála v Gorovských horách nad Jižním průsmykem. Tak, jak muži z Konkláve byli mocní, tak jejich Věž byla plná pokladů a knih. Byla střediskem vzdělanosti a magicky nadaní jedinci vážili mnohdy cestu dlouhou tisíce mil, aby měli možnost ji spatřit, či v ní dokonce studovat.

Konkláve bylo uzavřeno a přibírali jen málo členů. Jejich hlavním motivem bylo zachraňování vědomosti, které se mnohdy vytrácely ze známého světa.

Mnozí závistivci se je snažili v očích všech očernit. Poukazovali na jejich neochotu dělit se o poznatky, a i na tajemnost řádu. Málokdo věděl o jejich poslání chránit tento svět. Před událostí známou jako Hněv bohů se Zlaté konkláve pokusilo vytvořit nad tímto kontinentem magický štít, který ochrání vše živé.

Co bylo příčinou selhání kouzel, se již asi nikdy nikdo nedozví. Věž byla zničena a s ní bylo ztraceno vědění shromážděné za stovky let. Byla to strašlivá rána, která se nikdy nezacelí.

…

Slepičí kurník

sepsal Johan Popel

Tradice mastičkářek, andělíčkářek a vesnických vědem je dlouhá. Trvá tak dlouho, že by se dokonce i ženy mohly za tu dobu naučit něco více než prázdné rituály, kterými ničeho nikdy nedosáhly. Měly by se zabývat užitečnějšími činnostmi, jako je vaření, praní prádla, rození dětí, a ne si hrát na černokněžníky či nekromanty. Jejich směšná snaha naučit se opravdovou magii z nich činí často jen terč posměchu. Nicméně každý, kdo se jim směje do očí, si musí dávat pozor, protože ženy se řídí emocemi a něčím, co rozhodně není logika. Taková žena se umí mstít a je nadevše zákeřná. Neštítí se žádných prostředků. Přeci jen se v čajíčcích zdokonalily natolik, že dokáží namíchat jed. Umí samozřejmě také nějakým způsobem uhranout muže (spíše svést), zahrát na city a poštvat je proti sobě navzájem. A poté spokojeně sledovat, jak se dva kamarádi snaží navzájem zabít. To je v podstatě celá ženská magie, kombinace emocí, schopnost odhadnout muže a zahrát divadélko, které všemu dá magický vzhled.

Například kovenant Tardass je složen z několika mladých, které tvrdí že ženy jsou jen sexuální otrokyně mužů a nabízí naivním ženám kouzla, aby se z otroctví vymanily. Proč? Vždyť každý ví, že žena je podřízena muži a jako taková nemá právo do ničeho mluvit. Jen těm chudinkám ztěžují život, když jim do hlavy cpou takové nesmysly, jako je rovnoprávnost. Nebo organizace s názvem Hromovládkyně, ty se zase rozhodly pomoci vznikajícímu království Kern, ale tak se mezi sebou rozhádaly kvůli tomu, kdo bude spát s králem, až celou šanci na prosperující zemi zničily.

Ale bohužel, ženy jsou nelogická stvoření, a tak pokračují v dalších neúspěšných pokusech vytvořit organizovanou skupinu. Například Sestry mlhy, Kovářky rovnováhy nebo Slepice (to je neoficiální název, ale sedí).

Naštěstí jsou čarodějnice většinou samotářská stvoření, která sedí v lesích a vymýšlejí nesmysly. Každá čarodějnice má dostat na starost domácnost s pěti fakany a hned by se začaly chovat normálně a nezkoušely parodovat magii. Magie je vznešené umění, a to žádná žena nedokáže pochopit, natož ovládnout.

Ale i ony mají někoho, komu chtějí říkat hrdina. Týká se to stoleté legendy o tom, že slavný Rastislav Hood, který prakticky vytvořil orčí Kaganát měl jako spojence čarodějnici Moranu. Pro čarodějnice je možná hrdinkou, ale ostatní víme, jakou asi podporu mohla černokněžníkovi jeho úrovně dát…

…

Organizace, která si říkala Ochránci, před několika desítkami let začala sepisovat zachráněné vědomosti. Ochránci jsou nevelká organizace, která kráčí po stopách Rastislava Hooda a dali si za úkol učit rasy. Jsou to učitelé, kteří učí nadané psát, číst ale i kouzlit. Snaží se sepsat historii a zlé jazyky tvrdí, že chtějí mít budoucnost ve svých rukou. Jejich členové se stali i rádci několika panovníků v nížinách. A jeden z nich dokonce radí našemu Gargonovi.

Samozřejmě, původní Ochránci to mysleli dobře, ale jejich nástupci už jsou většinou parchanti, co chtějí urvat co nejvíce moci. Všichni jsou více než schopnými kouzelníky. V řádu jsou jak černokněžníci, tak šamani i čarodějnice. Do řádu nemůže vstoupit nemrtvý ani démon.

…

Stříbrná noc – volné sdružení lykantropů - tuláků. Jsou spolu v kontaktu a jejich hlavní sen je ovládnutí své síly. Jejich organizace má jen několik pravidel a asi to nejdůležitější je o úplňku zmizet do divočiny a neubližovat zbytečně.

Vede je orčí lykantrop Bojemil, který je současně mocným šamanem. Žije v horách na hranicích Kaganátu a pro svou moudrost je známý a vyhledávaný… dokonce i mocný Drtilebka byl u něj pro radu. O tom, že je lykantrop vědí jen ostatní lykani a Drtilebka. Je velice starý a tvrdí, že za svého života v šílenství nezabil žádnou myslící bytost.

Další z pravidel je sdílení informací o jejich nemoci.

…

Sestry mlhy – jeden ze známých kovenantů čarodějnic. Je to parta feministicky zaměřených žen, které tvrdí, že ženy jsou rovnocennými partnery i co se týká vlády a vědomostí. Nabízí svoji pomoc drobným vladařům, či náčelníkům kmenů. Snaží se dostat tohoto náčelníka zcela pod svoji kontrolu. Na tyto "mise" posílají povětšinou ještě mladé čarodějnice. Říkají tomu Cesta učení. Tyto čarodějnice nenávidí Ochránce, kteří podle nich dělají to samé (což v podstatě dělají).

…

Bohové Orků a podobných...

Agrona – bohyně války, krveprolití a masakrů, kdysi byla oblíbenkyní Orků

Belisama – bohyně ohně a řemesel, v oblibě ji měli hlavně kováři

Taranis – bůh hromovládce

Vosegus – bůh lovců, orčí pastevci o něm uchovávají vzpomínky

Bohové Frisi

Tuatha de Dannan – prastarý bůh čarodějů a rasy Frisi.

Nechtan – prastarý bůh moudrosti

Macha – prastará bohyně války

Goibniu – prastarý bůh léčení, ohně a řemesel

Kronikář Esiah

Osobní deník kapitola 3

63 let od příchodu na Habitaculum

Opuštění našeho území pro mě nebylo tak obtížné jako napoprvé. Vyrazil jsem opět sám jen s Levim. Tentokrát jsem jej ale nechal ve městě Hisir s tím, že jej přivolám, až jej budu potřebovat. Jeho nářky jsem ignoroval. I když jsem si jistý, že pro Archona nešpehuje, nic jsem nechtěl ponechat náhodě. Ale hlavně, když jsme společně opouštěli území naplněné naší mocí, šok z přechodu mě i Leviho mě téměř zabil. Kdybych Leviho nechal zemřít, zvládl bych přechod lépe, ale už tehdy jsem nechtěl putovat úplně sám. Nyní jsem při přechodu naší hranice udělal rituál Zapamatování. Chtěl jsem později onu ztrátu sil prostudovat pečlivěji.

Ano, ztrátu sil. Tento nový svět je syrový, nebezpečný a téměř bez magie. Je pustý takovým zvláštním způsobem. Způsobem, který se nikomu z našeho lidu moc nelíbí.

A tak jsem prošel onou neviditelnou hranicí mezi "naším" světem a světem ostatních. Jako minule jsem ztratil dost sil a většinu z těch, které mi zbývaly, jsem musel použít k tomu, abych se v tomto nepřátelském světě vůbec udržel.

Nechci se chlubit, ale jak jsem psal dříve, patřím k těm silnějším našeho lidu a ani pro mě není jednoduché zde být… a ještě podporovat Leviho.

Cesta horami byla náročná, ale narozdíl od první výpravy (viz. kapitola 2) jsem byl vybaven a navíc asi i uvyklejší na toto prostředí. Na místo, kde jsem před lety bojoval s wyvernou jsem dorazil už za dva dny a né za tři. V její jeskyni bylo stále prázdno, i když to vypadalo tak, že tu přespává nějaká šelma. Obnovil jsem svá stará kouzla a přečkal v jeskyni dva další dny, abych nabyl dost sil a přivolal Leviho.

Měl pro mě špatné zprávy. Během jediného dne se objevily stovky našich, kteří se nechtěli přizpůsobit pořádku. Vůdcem té nové chátry je prý nějaký Juzer, který si začal ihned říkat Pán. To mě opravdu rozesmálo.

Ale myšlenka že Hisir, moje útočiště, se utápí ve zmatku, mě děsila. Mohl bych se vrátit, ale nakonec jsem této svůdné myšlence odolal.

Podle mého bylo důležité objevit tento nový svět. Když jsem ale na toto pomyslel, v hlavě se mi vytvořila podivná myšlenka, spíše jakýsi záblesk… záblesk hořícího světa.

Ale kterého? Mé domoviny, na kterou si nepamatuji? Nebo tohoto světa, který neznáme?

Další den jsme s Levim vyrazili severním směrem. Narazili jsme na jednu nevelkou vesnici, ve které žila mohutná stvoření se zelenou kůží. Náš příchod v nich vyvolal strach, ale muži se nám i tak postavili do cesty. Tato vesnice zde před lety nebyla a taky na to vypadala. Pár hrubě vytvořených dřevěných koster, většinou pokrytých kůží z velkých zvířat.

Použil jsem špetku své moci, abych porozuměl jejich chrčivému jazyku. Levi byl vnímavější a později mi sdělil, že tito válečníci byli překvapení, cítili strach, ale byli odhodláni bojovat s kýmkoliv, kdo by pro ně znamenal nebezpečí.

Nechali nás jít, bohužel neměli nic, co by nám usnadnilo cestování. Žádná zvířata, na kterých by se dalo jezdit. Pochybuji, že by vůbec byli schopni nějaké zvíře využít jinak, než k jídlu. A mě se nechtělo je poučovat… hlavně si nejsem jistý, že by mě pochopili. Byli sami sotva více, než zvířata.

Po několika dnech jsme se dostali až tam, odkud jsme se minule museli vrátit, kvůli nedostatku energie. Nyní, ke svému překvapení, jsem žádný velký úbytek sil necítil. Bylo to zvláštní. Byly tu vlastně jen dvě možnosti. Buď jsem se lépe přizpůsobil tomuto světu a lépe šetřím energii, nebo se naše síla pozvolna rozšiřuje tímto světem. Zajímavá myšlenka, kterou je třeba lépe analyzovat.

Po dalších pár dnech jsme dorazili do velké osady, které místní bytosti říkali Raven.

…

80 let po mém příchodu na Habitaculum a přibližně 96 let poté, co sem přišli naši první, jsem se na jedné výpravě setkal se zajímavým mužem. Bylo to náhodné setkání a nikdy bych se s tímto mudrcem nesetkal, nebýt Leviho. Ten se pokusil prozkoumat černý kočár nasáklý mystickou silou.

Ten muž se jmenoval Xers a byl to upír. Cítil jsem Leviho úbytek energie a v osadě Rozptyl jsem měl první příležitost promluvit si s nemrtvým stvořením. K mému údivu Xers už několik našich potkal a řekl mi, že tvorové tohoto světa nám říkají démoni. Démon… zní to dobře, tohle slovo.

Strávili jsme v jeho ležení celou noc. Byla to zvláštní hra, oba jsme sbírali informace, ale snažili se nepustit nic, co bylo pro naše rasy důležité. Xers mi vyprávěl o své cestě do močálů na východě a já na oplátku něco málo o naší zemi. Byli jsme si překvapivě podobní, oba jsme sbírali informace o minulosti i o současném dění. Oba jsme naše vědomosti zaznamenávali pro další, kteří přijdou pro nás.

I když zdaleka nejsem sám (tím sám, myslím sám z naší rasy), kdo putuje po tomto světě, ve kterém jsem strávil již několik let, mnohé informace od upíra byly pro mne velkým přínosem. Ať už to byly informace o místních rasách, jejich zvycích nebo o místech, kde vznikají osady a městečka.

Stejně jako já byla ale Xers omezen tím, čím byl. Já děsil místní svým éterickým vzhledem vysoké štíhlé narudlé bytosti, on zase tím, že je stvoření noci a smrti. Já čerpal z jiných ras energii, on životní sílu.

Od Xerse jsem se dozvěděl také o podivné a tajemné rase, kterou nazýval čarodějnicemi. Zmínil se, že tato mystická rasa má nějaké tajemství, které je odhodlán zjistit. V tom jsem mu slíbil pomoc, získávat moc a kouzla jiných… to bylo něco, co mě bavilo. Bohužel zatím v tomto světě, až na pár pološílených šamanů, snad žádný slušný čaroděj nebyl. Tedy… až na Xerse. Jeho kouzla kolem tábora byla komplexní a mocná… a velice odlišná od těch, která ovládám já.

Od té doby jsem se s ním setkal ještě několikrát. Byla to vzácná bytost.

…

Chodím po tomto světě téměř 200 let. Cítím mnohé změny, které tu nastaly. Mluvil jsem s místními mudrci, šamany i kmenovými vůdci. Můj lid, démoni, prochází kontinentem a zapadl do místního koloritu. Účastní se válek i menších potyček. Zakládá města, ale také bydlí ve městech, která byla založena jinými rasami. Díky Pánovi Juzerovi byla založena Démonie, místo s volnějšími pravidly. Místo, kam vůle Archona nedosahovala tak silně.

Cítím také, že už mi síla neubývá nikde na tomto kontinentě, což je známka toho, že naše energie se opravdu pozvolna šíří tímto světem. Ale zatím naštěstí jen velmi pomalu, takže bytosti 7. kruhu tady pořád nemohou být samy a i 6. kruh musí mít amulet, který je třeba pravidelně dobíjet u nás doma.

Ano, u nás doma, protože jsme se stali nedílnou součástí tohoto světa.

Když sepisuji tuto část svých vzpomínek, sedím ve své laboratoři… nebo spíše pracovně, kterou jsem si vytvořil u obrovského jezera. V okolí je pár menších osad, především skřetích a gobliních. Jen tak dva týdny rychlé cesty na koni je odsud vzdáleno největší lidské sídliště, město Tarkow. Místo, kde se v uplynulých letech svedlo několik těžkých bitev. Rasy orků, skřetů, goblinů a koboldů se zvedají z obyčejného barbarství a pokoušeli se pobít ostatní rasy. Nemrtví, v čele s válečníkem Warikem, je svou organizovaností dokázali porazit, ale ty poté zatlačil Juzer. Ale i jeho zastavily mohutné zdi města Tarkowa a jeho lidská obrana. Čarodějnice Ceanna a Faleš za podpory nekromanta Marcuse dokázaly ochránit město před magií Chajima a dalších čarodějů z našeho lidu.

Při obléhání démony se ale vrátil Warik a donutil Juzera ustoupit zpátky do Démonie. Warik ale neměl sílu dobýt město, a tak se alespoň pomstil za porážku. Před městem nechal vlát svůj prapor a odtáhnul zpátky na východ. Od té doby nejsou nemrtví za zdmi Tarkowa tak nenávidění a dokonce tu vznikla malá čtvrť, kde žijí převážně nemrtví.

Místo, kde mám svou pracovnu, se nachází na poměrně opuštěném místě. Žádné větší město, žádné stezky… ale proč také? Kontinent je poměrně řídce osídlen a mezi jednotlivými osadami je spoustu volné a nebezpečné země.

Zde, ve své pracovně, mám v úmyslu provést jeden pokus, který by měl vyřešit překonávání vzdáleností. Ano, chtěl bych vytvořit portál, kterým se dostanu zpět do Říše. Zkoumal jsem problematiku rozervání reality dost dlouho, abych ji byl schopen provést. V podstatě je třeba nasměrovat energii správným směrem. Struktura kouzla je ovšem mnohem složitější. Je to podobné, jako když je třeba nakreslit složitý obrazec. Ale nejen na zemi, ale i v prostoru samotném. Magické črty pomohou, ale jen částečně. Krystal je nezbytná součást, ten v sobě magii udrží aktivní.

Slovy se tohle prostě popsat pořádně nedá. Vytvořit strukturu, splést vlákna moci a vyslat energii. Tu podpořím Karogem, který jsem během let posbíral.

Strukturu našeho portálu znám a snad se na něj dokážu napojit.

Tuto pracovnu hlídá několik mých spolehlivých strážců, kterým jsem řekl, že se pokusím spojit s Peklem. Jeden ze strážců má i magické kladivo, které sebral lidskému válečníkovi Garovi, když jej porazil v boji.

Ale opět odbíhám.

Asi chci oddálit onu chvíli pokusu.

…

Ztratil jsem většinu svých sil, jen abych zjistil, že moje teorie není úplně správná. Otevřel jsem portál, ale ne tam, kam jsem chtěl. Strašlivý zpětný ráz kouzla plus nezměrná energie jdoucí z mého portálu mě ochromila. Děsivý skřípající hlas v mé mysli mi byl povědomý.

I ta moc, která z portálu přišla.

Opravdu jsem otevřel náhled do Pekla?

Země se začala doslova vařit pod mýma nohama. Všechna má kouzla byla téměř zničena.

Ze zlatavého Karogu zbyla jen černá hrouda.

Nevím, co jsem přesně otevřel a způsobil. Své strážce jsem uvedl do stáze s tím, že na tohle místo se nesmí dostat nikdo slabší než já, to znamená 4. kruh.

Zapečetil jsem dveře magickými šiframi, které v tomto světě nikdo nedokáže rozluštit a odešel jsem. Možná se vrátím, až si promyslím, co jsem udělal.

Fallen

Dohoda s Frisi

Ze světa Temna přišlo poselství. Nejmocnější bytosti toho světa si říkali Frisi a patřili k těm inteligentním rasám, se kterými se dalo mluvit i navázat diplomatické vztahy. Jejich morálka ovšem byla horší. Tyhle bytosti nebraly zradu jako něco nečestného, ale jako obyčejnou pomůcku v honbě za mocí. Zrada, vražda, pomluvy, vydírání, lži. To byly běžné prostředky jejich diplomacie. Bylo tedy těžké s nimi něco dojednat tak, aby to dodrželi. Jejich prazvláštní etika byla… zvláštní. Když tedy prošli portálem do našeho světa, byla to událost. V té době jsme neměli žádné paladiny, či mocné kněze, takže poselstvo bylo hlídáno magickým řádem Arigy, kteří rádi přijali tento úkol. Podle slov arcimága Sevuse chtěli pochopit jak jejich rasu, tak magii. Obávám se, že právě návštěva Frisi byla začátek pádu mágů z Arigy.

Muž, který vedl poselstvo se jmenoval Matteo a byl přímým vyslancem Pána, jak označovali svého vládce. Vysoká, štíhlá bytost se špičatým obličejem a velkýma, pronikavýma očima. Víme, že Temný svět je tmavší a Frisi obecně neměli rádi světlo. To je oslepovalo, a tak nosili zvláštní tmavá skla na očích. Dále tu byla Nicol, Francesco a Rustador. Nepočítám desítku orků, mohutných stvoření se strašlivou silou. Orkové, vražední, nebezpeční a pouze s minimální inteligencí, byli brutálními bojovníky a nyní i ochránci. Jejich zuřivá zapadlá očka si všechno měřila s úmyslem zabíjet. Jejich zuřivost na nich byla vidět. Ale Frisi je dokázali udržet na uzdě, pravděpodobně magií.

Jednání samotného jsem účasten nebyl, patřil jsem jen k užšímu kruhu těch, co byli na stejném patře, kde se odehrávala samotná debata. Po několika hodinách ze sálu odešel onen Rustador a dal se do řeči se Sevusem, arcimágem bratrstva. Oba muži si zřejmě "padli" do oka, jejich hovor zněl nenuceně. Ani jeden z nich nebyl politik, oba byli badatelé a čarodějové. I já cítil moc, která Frisi obklopovala, ale narozdíl od obyčejných vojáků jsem se neměl čeho bát. Sám jsem býval docela silným čarodějem. Ale s Frisi jsem mluvit nechtěl. Byli mi odporní.

Až po jednání jsem se dozvěděl, že hovor se týkal hlavně osidlování Temného světa lidmi. Tady u nás bylo mnoho dobrodruhů i takových, kteří zatoužili po tom, mít více půdy. Hlásili se i misionáři a další. Frisi slíbili půdu tisícům lidí, jejich svět je málo obydlený, a i když se zpočátku zdálo, že je pouze nepřátelský, byl náš císař ubezpečen, že ve světě Temna, oni jej nazývali Event, panuje mír.

Frisi přijali pozvání řádu Arigy, aby navštívili jejich Věž i školu… což s radostí uvítali, a prozměnu pozvali vyslance Arigy k nim.

Torkemáda

Z deníku inkvizitora Torkemády v roce 520

Soud s čarodějnicí Ceanou Ir Caomoihe proběhl v roce 231 a patřil k jednomu z největších procesů s čarodějnicemi v té době. Tato žena z jiného světa byla podezřelá tím, že založila sesterstvo čarodějnic v našem světě, aby potlačila sílu našeho Pána J.C. Byla zajata na základě udání Anety Rozzenberg, která patřila k oněm ženám, které chtěla Ceana ovlivnit a využít ke svým temným záměrům.

Podle starých pramenů byl útok na ono hnízdo čarodějnic rychlý a úspěšný. Moje pozdější pátrání ale objevilo, že čarodějnice kladly silný odpor a zabily desítky mužů. Nakonec se podařilo díky moci opata Seratla přemoci zbylé čarodějnice a Ceanu zajmout živou.

Pod útrpným právem přiznala, že obcuje s démony a užívá černou magii a s pomocí sesterstva, jak nazvala ony oblouzněné ženy, chtěla svrhnout našeho císaře i víru v J.C.

Soud s ní se odehrával na Náměstí čistoty a měl tisíce diváků. Nikomu není známo, jakou vyšší silou se této proradné čarodějnici podařilo zlomit sílu našich čarodějů. Prý se tahle zkažená duše najednou rozesmála svým zlým a výsměšným smíchem a z jejích úst se vynořil černý stín, temnota, která zahalila celé pódium. Muži z ostrahy začali krvácet a křičet v běsu. Bílá magie vybuchla přímo na místě, kde měla Ceana stát… ale ona tam již nebyla. Jen černá díra v zemi a pach síry a temné magie zavanul nad náměstím.

Ta díra, čarovný kruh a pach smrti a zkaženosti je na tomto náměstí dodnes.

…

Desítky let pronásledování nepřátel našeho Pána. Zpustošené plíce kuřivem, které nám Pán nadělil. Propitá játra díky úžasným pálenkám.

Ale začínám být unavený. Už je to dlouho, co jsem nesepsal žádnou kapitolu do své knihy historie. Nyní píšu spíše jen to, co mě napadá. Všechno zlo, které nás potkalo, přišlo roku 88. Ani zavření Pekelné brány v roce 233 nestačilo, aby zlo zmizelo. Vyhlazujeme je celé stovky let jen proto, abychom zjistili, že zakořenilo jinde. Ti, kdož jsou postiženi, nechápou, že je třeba tohle vše vypálit. Zcela vymýtit. Bojí se, pláčou a prosí o milost. Nechápou, že musí zemřít proto, aby náš svět byl bezpečnější.

Kdo jsou, že se vzpěčují vůli Pána? Proč tak lpí na svém špinavém životě? Ano, nemohou za to že byli nakaženi… ale přesto musí zemřít. Zkoušela se i cesta milosrdenství, ale nikdy to nevyšlo. Můžeš jim odpouštět pořád dokola, znovu a znovu, ale jejich zlo se vždy projeví.

Celý ten svět musí být vypálen, zničen a rozemlet na prach. Musí vstát z očistného popela jako bájný Fénix, který je i znakem našeho řádu. I když od uzavření Pekelné Brány uplynulo již dvě stě let, pořád se modlím za to, aby se Brána opět otevřela a celá naše síla dokončila to, co tehdy nestačila.

I naši paladinové byli tehdy asi slabí, protože se nechali zmámit přísliby prázdné rasy Frisi. Nyní by byli moudřejší a věděli by, co je třeba učinit.

Ale na jejich obhajobu je třeba říct, že nevěděli, jaké zlo se na tom světě skrývá a jaké to bude mít následky na náš krásný svět. Sním o tom, že uvidím náš svět opět očištěn od všeho zla...

...

Řád bojových kněží byl založen roku 103 proti nepřátelům z jiného světa. Proti černé magii musí být postavena bílá, říkal tehdy opat, který stál v čele kultu JCho. Zdálo se, že má pravdu, hrozivé bytosti se zdály být nepřemožitelné. Orkové, vlkodlaci, skřeti, ti byli podporováni tajemnými Frisi, kteří se tvářili vlídně, ale po nocích pili krev živých.

(pozn. kronikáře: O rase Frisi se zmiňuje kronikář Fallen, jehož kroniky jsou k nalezení v knihovně, pro ty kteří se chtějí o této rase dozvědět více)

Tisíce lidí proudilo tehdy portálem do nového světa, kde jim byla slíbena půda. Ale všechno byla lež. Na osadníky číhali temné bytosti… a snažily se projít i na náš svět. Tehdejší císař ve své moudrosti povolil průchod Frisi i jiných bytostí sem a byla to chyba. Tyto bytosti vytvořily zárodek temnoty, se kterou tento svět bojoval dlouhé roky.

Každopádně okolo roku 100 nebyli obyčejní vojáci schopni čelit těmto netvorům a opat Qentin se rozhodl předložit císaři návrh na vytvoření kněží - válečníků. Tito měli být rekrutováni z řad uctívačů JCho První jednotka čítala dvacet tři mužů oděných do železa a bílých plášťů. Jejich moc byla stejně silná, jako víra v našeho pána. Dokázali téměř vše, zabíjeli nemrtvé i nekromanty. Z první jednotky přežilo pouze osm mužů a každý z nich založil vlastní školu boje. Tyto kláštery se staly opevněnými hrady, kde dostávali mladí muži skvělé vzdělání. Učili se ctít čest, odvahu… a našeho pána J.C. Cvičili se v boji proti černé magii. Během dalších padesáti let začali chránit císařství i v tomto světě. Byli posíláni tam, kde obyčejní vojáci selhali.

Po uzavření portálu v roce 233 zažili úpadek, ale naštěstí se objevili další nepřátelé na našem světě… a paladinů bylo opět potřeba. A bude jich třeba navěky, aby udrželi řád a zákon.

Frederik Pohan

Vyvolávání démonů byla vždycky velice riskantní. Chrraziminidius ale býval vždy poměrně ochotným zdrojem informací. Za své služby chtěl v podstatě jen drobnosti. Nejvíce se pokoušel zjistit moje celé jméno. Je to démon, moje jméno mu nade mnou moc nedá, ale mohl by ho v podsvětí vyměnit s někým, kdo mě opravdu nenávidí a chtěl by se mě zbavit. Nemám rád magii jmen, ale vzhledem k tomu, že znám jeho pravé jméno, tak mi to naopak dává moc nad ním. Jeho další jména jsou Daniizus Rassgderz Choom. Tohle poznamenávám jen proto, že když se mi něco stane, Chrazz nezůstane nepotrestán.

Celým světem před staletím proběhl jakýsi šok. Kněží boha Eruna, toho jež ničí nepřátele blesky, přišli o svou moc. Říkalo se, že Erun byl zabit.

Chrazz tvrdil, že existuje jeden, který umí zabíjet bohy. Musí to být člověk, který už není člověkem. Musí ztratit vše na čem mu záleželo a být zcela posedlý pomstou. Zbraň, kterou používá, nedokáže udržet nikdo živý.

Kdo to však je, se asi nedozvím, protože Chrazz chce moje poslední pravé jméno a to mu dát nechci.

Mám v patách Inkvizici, vím, že mě časem dostanou. Nastává soumrak svobody. Vše, na čem nám záleželo, pomalu končí a nechci vědět, jak vše dopadne. Zabíjení bohů? Kéž by někdo dokázal zabít J.C.

…

Zničení kultu Gevrase

Na jaře roku 542 byl zadržen kněz Gevrase za pobuřování lidí. Na téměř plném náměstí Míru začal mluvit o hladu v Ostrovní zemi, o bídě, která na místní obyvatele dopadla. Hurikány zpustošily pole i vesnice. Mnoho lodí bylo zahnáno na skály. Císařství ale odmítlo ostrovanům pomoci. Kněz kázal o tom, že by si lidé měli pomáhat i přes to, že mají odlišné názory či víru. Na jeho řeči nebylo nic pobuřujícího, ale přesto byl během hodiny zatčen a odveden z pódia.

Z věznice už nikdy nevyšel… tedy alespoň jej nikdo už neviděl.

Druhý den bylo vydáno prohlášení, že Gevrasovi věřící chystali zradu Císařství. Přitom tito lidé byli ve většině případů spořádaní a řádní. Ostrované nebyli piráti, naopak často chránili pobřeží před pašeráky a jinými živly.

A nyní byli ze dne na den obviněni. Kdo vyznával Gevrase, musel opustit město během týdne. Po této době byla provedena řada akcí na zatčení přivrženců Gevrase, ale také ostrovanů obecně. Další z bohů ostrovanů byla Rán, paní moří. O paní Rán se moc nevědělo, říkalo se, že její kněží ztratili moc už před několika staletími, když tisíce ostrovanů prošli do jiného světa. Bylo tedy možné, že Rán odešla s nimi.

Léto proběhlo v klidu, zmizely i obavy z náboženské války. Ale potom přišlo potvrzení zprávy, že ostrované napadají Císařské obchodní lodě. Ano, nikdo neměl pochyb, že je napadají, na ostrovech se v posledním roce nežilo dobře. A tak Císařství učinilo odvetu. Na sklonku léta připlula k hlavnímu ostrovu flotila a bez milosti zničila lodě, na které narazila. Generál Garrovič vypálil přístav i s polovinou města. Zoufalí ostrované bojovali několik dní proti vojákům a paladinům.

Gevras byl prohlášen za pohanského boha a všichni jeho věřící za kacíře. To opravňovalo paladiny k akcím proti civilnímu obyvatelstvu i klášterům, kterých na ostrovech pár bylo. Tažení proti Ostrovní říši trvalo necelý rok a skončilo naprostým podrobením obyvatelstva. Zbylí kněží Gevrase byli po dlouhých procesech upáleni na onom náměstí Míru, kde všechno vlastně začalo…

…

Válka s démony

Roku 498 se na ostrově Lebek objevili děsivé bytosti, které obsadily jediné místní město. Uniknout se podařilo jen několika desítkám elfů a lidí z původních více než dvaceti tisíc obyvatel. Popisy vetřelců se moc nelišily, povětšinou rudá barva kůže, rohy, ocas a smrtící magie. Císař téměř okamžitě vyslal část flotily, kterou měl k dispozici ve městě společně s jednotkami paladinů, které podporovalo několik čarodějů. Na den plavby od ostrova Lebek stihla flotilu obrovská bouře, která ji, i přes snahu čarodějů, rozptýlila po velké ploše. Následně se objevilo několik děsivých plavidel, které se vrhali na osamělé lodi jako vlci na oslabené zvíře. Černá magie démonů byla silnější než kouzla čarodějů. Bitva nakonec dopadla nerozhodně, císařská flotila se stáhla a démoni ji nepronásledovali.

Uplynul téměř měsíc, než se k ostrovu Lebek vydal další výsadek, nyní téměř polovina flotily s připravenými knězi a čaroději. Nyní jim bouře neublížila. Přes těžký odpor byl obsazen přístav… za cenu obrovských ztrát. Obyčejné zbraně na tyto démony téměř nepůsobily a tyto kreatury tak mohly zabíjet podle své libosti. Až příchod paladinů a knězů toto vraždění zastavil. Mocné síly pocházející od JCho se ukázaly více než vyrovnané proti černé magii. I tak trvalo tři dny než byla bitva vyhraná.

Po návratu flotilu čekalo nepříjemné překvapení, vypadalo to tak, že většina démonů se stačila dostat na jiné místo a tam založili svoji říši. Tedy alespoň tak tomu, co vytvářeli, říkali. Démoni rychle ovládli Ještěří hory a Suchou pláň. Pět dlouhých let se vedla zničující válka, která zpustošila spousty čtverečních mil a rozkvetlou krajinu měnila v poušť. Nakonec Císaři došla trpělivost. Povolal všechny paladiny JCho, kněze, mágy, čarodějky. Poslal posly k elfům i trpaslíkům v horách. Víra a kouzla se střetli s černou magií. V roce 505 se zdálo, že Démoni byli přemoženi v děsivé bitvě, ve které náhle mraky protrhlo jasné světlo, které začalo pálit démony po stovkách. Paladini a kněží jakoby mnohonásobně zesílili a jejich kouzla obracely démony buď na prach nebo na útěk. "J.C. přišel!" volali vojáci a bojovali ještě urputněji. Podle výpovědí svědků se opravdu objevila bílá bytost, která zářila světlem a pomohla zvítězit.

Po tomto vítězství se stala moc kultu J.C. ještě více neoddiskutovatelnou veličinou, než byla doposud.

Největší chyba Císaře a jeho vojáků ale byla ta, že na ostrov Lebek zapomněli. Právě tam se stáhli zbylí démoni a ostrov byl zahalen tmou. Jen plameny šlehaly z nově vzniklých sopek.

Ale i zde zazářila tajemná moc a rozčísla to zlo, které se na ostrově kumulovalo.

Říká se, že J.C. poslal démony zpět, odkud přišli.

Do Pekla.

Hvězda

Milá sestro,

píši ti z Dolin, ale ani zde se nezdržím moc dlouho. Nevím, co se to začíná dít, ale mám dojem, že po mě někdo jde. Možná to má něco společného s těmi několika stránkami, které jsem tehdy napsala do té knihy Moje cesty na Východě. Předpokládám, že se to týká těch poznámek o sesterstvu čarodějnic. Tento dopis ihned po přečtení spal a neříkej o něm nikomu, ani svému manželovi. Možná hlavně jemu ne.

Nediv se ani vzezření posla, který ti jej dopravil, prostě na všechno zapomeň a raději i na mě.

Objevila jsem tehdy Anetu Rozzenberg, tu, která prý zradila začínající sesterstvo Noci i svoji mistryni Ceanu. Aneta tehdy unikla a pokračovala v práci své mistryně. Proč ji zradila, se mi nesvěřila, ačkoliv věřila, že ovládám tu samou moc, co ona.

Žije přes 300 let a stále působí mladě a svěže, jen ty její oči. Ptala jsem se na to, proč se nemění, proč má stejně hladkou pleť a světlé vlasy. Podle ní, je to prý kletba z druhého světa… i když pokud vím, žádná cesta na něj už nevede. Aneta tvrdí, že se jakási moc rozdělila. Jedni si zvolili moc, zatímco jiné vzhled.

Magie sesterstva Noci je tedy zaměřená spíše na ně samotné, než na manipulaci s mocí a silou. Musím ale říct, že tato čarodějnice rozhodně nepatří mezi nejostřejší brky v sekretáři. Je sebestředná.

Vykládala mi hodně o tom, že čarodějnice jsou stále tady, různá sesterstva a ona, že je ovládá.

Také věří, že jsou protiváhou JCho, což považuji za naprostou hloupost.

Další věc kterou mi odhalila je, že prý existuje jakési spojení JCho s démony a to tak, že to Peklo, kterým se vyhrožuje, je ve skutečnosti místo, kde se démoni objevují. A tento svět nezaplavili jen kvůli dohodě s J.C.

Tohle je ale hodně bláznivé.

Zapomeň na mě a dopis znič. J.C. zvítězil a ti, kdo chtějí žít, musí žít s ním.

Opatruj se,

tvoje sestra Morana.