Chýše vypadala, jako by se měla každou chvíli rozpadnout. Střecha byla prohnutá, zdi porostlé břečťanem. Z pohledu od úzké cesty za stavením byl plůtek a ze zahrádky se ozývalo kvokání slepic. Z chatrného komína stoupal úzký proužek rudého dýmu. Ale v chatrči nebyl nikdo, kdo by se ohříval u jednoduchých kamen.

Majitelka této chatrče si říkala Haštěř a toto obydlí zdědila po své učitelce, která před nedávnem zemřela.

Haštěř měla jednu vadu, byla to mladá lidská žena s hladkou pletí, malým nosem a upřímnýma, modrýma očima. Po bradavicích ani stopa. Žádné vrásky. Ani dlouhé vlasy se jí nijak nekroutily, ale pořád zůstávaly lesklé a hladké. Prostě nic. Bála se, že ji nikdo nebude brát vážně.

Zatím se jí ještě nepovedlo spáchat nic zábavného, čím by někoho naštvala. Naposledy zkoušela uřknout skřetího rychtáře z vesnice Kůrovec, ale místo nemoci mu přičarovala zpátky vlasy, které mu už před léty vypadaly. A místo kobylek na poli způsobila nejlepší úrodu za dlouhá léta.

I ten rudý dým, co stoupal z komína, nevypadal tak zlověstně, jak by chtěla...

Ale dnes má šanci. Přišli k ní skřeti z kmene Vran a přáli si vědět, jestli jsou znamení příznivá k tažení proti vetřelcům. Jejich náčelník Stoupa Drtihlav totiž chtěl pokořit několik dalších kmenů a jmenovat se Velkým náčelníkem a vést velké tažení. Skřeti se dobře připravili. Věděli, že platby čarodějnicím nejsou žádná legrace, a tak mimo několika darů donesli i lidské dítě k obětování.

Haštěř nyní už byla zcela klidná. Ale ještě před dvěma hodinami, když dorazili skřeti se svým náčelníkem Stoupou a malým děckem, které nesli v proutěném koši, nervózní byla.

Co má dělat s dítětem? Doprdele, vždyť i ty slepice na polévku jí zabíjel mladý dřevorubec Honza. Ale vzpomněla si, že ještě včera byl ve vsi muž, který patřil k takzvaným Obětovávačům. Tento spásný nápad jí dodal klidu, hlavně když pro něj poslala Honzu, který se náhodou motal kolem. Moc se mu do vsi nechtělo, bavil se se svými soukmenovci z hor, ale když na něj hodila svůj nejzlejší pohled, vyrazil.

A tak zde byl mimo skřetů a čarodějnice také obětovávač. Vysoký, hubený muž s chladným a prázdným pohledem.

Haštěř polohlasem pronesla předem připravené zaklínadlo a z lesa okolo se začala plazit mlha. Máchnula rukou a v několika zbytečných gestech přivolala z temných mraků déšť.

Na tohle představení se chystala dlouho. Další soustředění vůle a v kruhu, který vytvořila, vzplál oheň rudé barvy.

Skřeti padli na kolena, jen obětovávač zachovával chladnou tvář.

No jistě, napadlo čarodějnici, ten už musel zažít spousty rituálů a určitě se nedal oblafnout divadýlkem.

Čas nadešel.

Haštěř vytáhla z košíku malé dítě, které se rozplakalo.

Ten zvuk byl nepatřičný.

Obětovávač se snažil, aby se mu nechvěla kolena. Teprve nedávno dokončil svůj výcvik. Tohle měla být jeho první oficiální lidská oběť. Kouzla čarodějnice na něj učinila velký dojem. Dítě se rozplakalo a on se ušklíbnul pečlivě naučeným způsobem.

Haštěř se náhle rozhodla. Bude to asi hloupé... ale vyšla ze svého kruhu a za okamžik se vrátila s černou slepicí a podala ji obětovávači.

Nemohla nechat zabít dítě!

Ve tváři obětovávače se neobjevila žádná emoce. Haštěř věděla, že informace o obětech se nikdy nedostanou ven z Cechu. Bylo to dodržované pravidlo a všichni chápali, proč tito profesionální zabijáci nešíří nic o věcech, které udělali a zažili.

Tedy v Cechu se o tom jistě bavili a Haštěř bylo jasné, že tahle historka se v Cechu rozšíří... najmout si profíka, aby obětoval slepici.

Obětovávač podříznul strachem šílící stvoření a čarodějnice nastavila dlaně a vzápětí krev hodila do ohně. Zablýsklo se a plameny vyšlehly do výše. Další krev, která kanula na zem se nořila do Haštěřina obrazce.

Kruh začal rudě planout.

Na její další pokyn do kruhu vstoupil Stoupa a nastavil ruku. Řízla obsidiánovým nožem do levé ruky mohutného skřeta. Z rány se vyvalila hustá krev, kterou čarodějnice zachytila do své dlaně a olízla ji. Spolu s chutí skřetí krve ji dostihla vize.

Změť obrazů.

Její hlas burácel v sílícím větru a dešti.

I samotný Stoupa padl na kolena a poslouchal slova, která se linula obluzené čarodějnici z úst.

Haštěř viděla Stoupu sjednotit kmeny. Tvrdě a krvavě. A vedl je dál. Vedl je proti lidem zakutým v oceli. A vítězil. Zahlédla i sebe samu, po boku dalších žen, jak zvedají moc své magie proti nepřátelům... a poté se zhroutila.

Když se probudila, na palouk před její chýší svítilo slunce.

Probudil ji neustálý pláč dítěte.

Skřeti byli pryč, pryč byl i obětovávač.

Jen ta slepice s uřezanou hlavou ležela vedle ní.

První, co mladou čarodějnici napadlo, bylo, že jí tu aspoň nechali večeři.

Jo a to dítě...