Morana seděla v hospodě a měla poměrně dobrou náladu. Před sebou plný džbánek rumu a nabitou vodní dýmku. Několik bytostí vedle ní se zrovna bavilo o posledních událostech. Že se celé město přesunulo jinam, bylo zázračné a děsivé. Někteří průzkumníci vyrazili zjišťovat, kde tedy vlastně jsou a co se děje. Ale většina z těch, kdo město nějakým způsobem řídili, se stejně sešla v hospodě. Zítra se začne s průzkumem a tak, ale dneska se bude pít.

"Tak už nám konečně něco o té holi a Rastislavovi řekni," dotírala na ni Saavy podporovaná Boženkou.

"Nic moc nevím," řekla Morana. "Jen něco o jeho prvním setkání s jeho holí," řekla.

Hlouček kolem ní ztichnul. I Rasputin s Bumem přerušili debatu.

"Je to jen pár věcí, které vím od Markuse a Rastislava, takže to ani nemusí být pravda," usmála se.

Pak se nadechla a začala vyprávět.

...

Obtloustlý muž si otřel čelo mokré od potu. Stál na skalním útesu, díval se do krajiny a užíval si lehkého vánku. Zhluboka dýchal, tento výstup jej stál spousty sil a donutil jej uvědomit si, že zdaleka není ten mladý muž, za kterého se stále v duchu považoval. Před ním se táhla úrodná údolí, která obývali převážně lidské kmeny. Za ním oproti tomu byly skály a hory, které čněly takřka do nebes. Stovky čtverečních mil hor, údolí a hlubokých lesů. Nehostinná místa, kde žijí jen orkové, skřeti, goblini, koboldi a podobná chátra.

Rastislav Hood byl vysoký a ramenatý muž, ke kterému více pasoval meč a zbroj, než kutna učence, historika a... černokněžníka.

Přišel do těchto hor, aby poznal dobrodružství, ale místo toho byl rád, že přežil. Zbyla mu jen brašna se svitky, psací potřeby, dýka a poslední vak s vodou. No, je to za mnou, povzdechl si muž v duchu a začal pomalu sestupovat ze skal tam, kde tušil přátelštější uvítání. Jak má psát kroniky o orcích, když jej chtějí jen zabít a sežrat? A ještě ne nutně v tomto pořadí.

Po pár hodinách sestoupil do stínu lesa, kde se na chvíli zastavil. Věděl, že je ve špatné situaci, i když se slušně vyznal v lesní moudrosti a bobule jej jistě chvíli udrží naživu, potřeboval maso. A také ochranu před šelmami či nepřáteli.

Náhle uslyšel křik, vrčení a třeskot zbraní. V dalším okamžiku ucítil mystickou energii... velmi silnou energii.

Bez rozmýšlení se vrhnul směrem, kde slyšel zvuky boje a v mysli se mu vytvořily obrazce kouzel.

Několik znetvořených tvorů se vrhalo proti muži, který v ruce držel podivnou hůl, na jejímž vrcholu bylo něco jako půlměsíc a pod ním ostny. Hůl plála rudou barvou vzteku. Za čarodějem ležel chlap ve zbroji a další se pokoušel bránit dvěma tvorům, kteří na něj útočili svými spáry... ty ale podle zvuků, které vydávaly, když se srazily s mečem, musely být tvrdé jako železo. Jeden z běsů padnul pod plameny hole a dalšího zabil šermíř v kroužkové zbroji, ale vzápětí byl sám zasažen do zad a padnul.

Rastislav pozvednul ruce a do zad jednoho z běsů udeřil jeho zelený oheň. Běs se zhroutil, ale další se na něj obrátili. Dalším kouzlem jednoho Hood takřka rozerval.

Potom se opět vzchopil černokněžník s holí. Prudkým mávnutím vyvolal jakousi čepel, která přesekla zbylé dva.

Poté se zhroutil na kolena a Rastislav sám se musel zhluboka nadechnout. Dvě silná kouzla jej vyčerpala. Zajímal jej onen nositel hole, jehož kouzla byla o několik řádů výš, než jeho kouzla nebohého historika amatéra.

Neznámý černokněžník se ohlédl po svých druzích, ale oba byli mrtví. S povzdechem se otočil k Rastislavovi. "Díky cizinče," řekl jasným a znělým hlasem.

"Není zač," spíše zachroptěl Hood. Před další větou se raději napil vody. "Jsem Rastislav Hood, co jsou tihle zač?" ukázal na mrtvé.

"To přesně nevím," odvětil cizinec. "Ale chci to zjisti," dodal a kleknul si k jednomu z běsů. Sundal mu hadry z hlavy.

"Hm, téměř lidská tvář, tělo znetvořené... asi od narození," říkal si tichým hlasem a rozpáral podivný hadr, který měl běs na sobě. "Ano, genetické vady. Nárůst svalové hmoty, jistě na úkor intelektu. Hm, místo nehtů spíše drápy, je cítit zaschlá krev. Velké zuby, větší než mají samotní orkové, ale přitom to orkové ani míšenci nejsou..." muž mluvil a propadal se do podivného transu.

Rastislav podobný stav znal. Občas jej zažíval, když psal nebo kouzlil náročné zaklínadlo. Nechtěl muže rušit, jeho monolog mu přišel zajímavý, stejně jako to, že svým společníkům už nevěnoval ani pohled. Rastislav poslouchal monolog, ale přitom prošacoval vak jednoho z bojovníků. Placky, sušené maso... to bylo jediné, co jej zajímalo. Než do sebe dostal trochu jídla, zajímavý monolog skončil. Ještě si přivlastnil jeden z mečů. Byl vykován z kvalitní oceli, to ještě Hood poznal. V ničem se nepodobal hrubým zbraním orků, či bídně kaleným mečům, které vytvářeli lidé v Tarkowě.

"Lesní běsové to nebudou," řekl s nádechem humoru cizinec. "Ani nejsou prokletí, ale i tak je v nich stopa magie. Odhaduji, že takto žijí již několik generací."

"Ani zoufalci nenapadnou tři dobře vyzbrojené lidi," řekl Hood.

"Máš pravdu Rastislave. Asi to bude souviset s tím, proč jsem tady."

"Ale?" naoko se podivil Hood. Ten chlap jej zajímal víc a víc. Muž se zvednul a narovnal do své plné výšky. Byl o několik palců vyšší než Rastislav. Cizinec se rozhlédnul kolem po palouku. Zelená tráva, vysoké listnaté stromy, mírný vánek a odněkud znějící zvuk vody tekoucí přes kameny. Učiněná idylka. Až na zápach spáleného masa a rozervaných vnitřností.

"Tudy," ukázal holí maskovaný muž a vyrazil. Rastislav, aniž by věděl proč, jej následoval. Nešli daleko, ještě než padnul soumrak shodil maskovaný muž svůj vak z ramene a tím naznačil, že dnešní cesta končí. Za celou cestu nepromluvili, i když se Rastislavovi honila v hlavě spousta témat, která by rád načal.

Hood donesl nějaké dřevo a z nedalekého potoka vodu. Zatímco chroupal zbytek placek, uvařil si vodu, do které hodil pár bylin. Už po cestě si z březové kůry smotal pohárek a jeden nabídnul mlčenlivému muži. Ten jen zavrtěl hlavou.

Rastislav se opřel o jeden strom. "Po čem tady pátráš?" zeptal se.

"Ty to necítíš?" v hlase muže zazněl slabý údiv.

"Ne," zavrtěl hlavou černokněžník po chvíli, kdy napínal své mystické smysly.

"Něco je tady špatně. Cítil jsem podivnou energii, která nepatří do našeho světa."

"Kdyby to bylo tak silné, tak bych to cítil taky. Nejsem sice moc silný..."

"Jsi silný dost. Ale málo se soustředíš a dáváš zbytečně moc energie do kouzel. Nauč se lépe zacházet se svou mocí," poučil jej maskovaný. "A ano, kdyby to bylo silné, tak bys to cítil... ne, mě sem přivedl sen od mého pána," přiznal maskovaný.

"Tvého pána?"

Muž pevněji sevřel svou hůl. "Ano," řekl.

"Můžu se tě zeptat na jméno?"

"Olathar," odpověděl muž a natáhnul se na přikrývku.

Rastislav seděl nehnutě dál a jeho pozornost se soustředila na onu hůl. Cítil její moc, ale nebyl schopen rozpoznat struktury kouzel, kterými byla nasáknutá. Během chviličky jej rozbolela hlava. Jak silný musí být ten, kdo tu hůl ovládá?

Ráno měl Rastislav dobrou náladu. Za úsvitu se mu podařilo chytit v potoce dvě ryby, které hned upekl. I nyní Olathar odmítl Hoodovu nabídku, že se podělí.

"To místo už není daleko," řekl.

Šli půl dne, když i Rastislav ucítil cosi, co sem nepatřilo. Zvláštní tlak, podivnou energii.

A také nepřátele.

Z keřů se vyřítili tři běsové... "Nekouzli!" vykřikl Olathar. Konec jeho hole se proměnil v úzkou čepel, kterou zarazil do jednoho z útočníků. Rastislav se vrhnul z cesty dalšímu a tasil meč. Nebyl nijak zkušeným šermířem, ale i tak seknul dalšího přes hruď, až vystříkla rudá krev. Krok zpátky, kryt proti klacku, zkusil kombinaci seků, které si pamatoval z doby, kdy trénoval se svým bratrem. Prorazil chabou obranu a běsa probodnul. Olathar se zatím vypořádal se dvěma. Ale další už se blížili.

"Zatraceně," zaklel Olathar. "Zkus je zastavit, já budu svou sílu potřebovat na místě," řekl a zmizel.

"Kurva!" zařval Rastislav, čímž na sebe upoutal pozornost všech, co k němu běželi. Vytvořil myšlenkou svůj odraz a poslal jej vstříc běsům. Sám se dal na útěk. Po pár desítkách metrů se ale objevili dva nepřátelé. Uvolnil energii, kterou shromažďoval za běhu... průprava při útěku před orky se vyplatila. Plamenným kouzlem oba spálil. Neuteče. To věděl.

Olathar šel dál. Bylo mu Hooda možná trochu líto, ale alespoň jeho smrt bude k něčemu platná. Před vchodem do jeskyně bylo primitivní ležení. Pár nahrubo udělaných stanů ze dřeva a zvířecích kůží. Na větvích okolo byly lebky orků, lidí i bytostí, které neznal. Hromady kostí.

Samice a mláďata besů se věnovali svým činnostem a tak černokněžník, zahalen do kouzla, prošel do jeskyně, ze které cítil onu zvláštní sílu.

Hood se říznul do ruky a udělal kolem sebe roztřesený kruh z krve. Pět běsů se k němu hnalo a Rastislav pronesl krvavé kouzlo. Kruh kolem něj vzplál. Máchnutím ruky jej rozšířil a tím spálil další tři. Zbylí běsové jej obstoupili a s hlasitým vytím poskakovali kolem.

Ale ohně se báli.

To bylo dobře, ale Hood věděl, že jej dlouho neudrží.

Olathar kráčel dolů jeskyní. Nepotřeboval světlo, jeho oči viděly za tmy jen o něco hůře, než za světla. Cítil krev. Ne jen krev z mrtvoly, ale krev shromažďovanou celá desetiletí.

A také mocnou mystickou energii.

Kolem něj vzplála temně rudá záře. V tomto ponurém světle viděl lebky poskládané dokola. Proti němu stál běs s dlouhou kostí, ve které byly vyryty nějaké znaky. Zachrčel a skočil po Olatharovi. Ten zvedl svou hůl na obranu, mocná kouzla v obou zbraních se střetla.

Rastislav ucítil mohutný výron mystické síly. S taseným mečem se otáčel dokola a čekal, kdy se běsové přestanou bát ohně a zaútočí.

Olathar se v duchu usmál. Nějaký běs nemůže být pro něj soupeřem. Vzápětí ale ucítil děsivou sílu divokého uctívače temnoty. Jeho moc narostla, jako by odněkud čerpal strašlivé množství síly.

Zašklebil se pod maskou. Udeřil holí o kamennou podlahu a spředl nejsilnější Kokon jaký dokázal. V okamžiku odříznul běsa od zdroje jeho síly a levou rukou do něj zarazil svou dýku. Běs se zapotácel, dýka vyklouzla z rány a temný se odpotácel tři kroky a zhroutil se na jakýsi kámen.

Olathar ucítil strašlivý nápor temné moci. Hůl se mu v ruce zahřála tak, že se bál, že vybuchne.

To něco se živilo krví a umírající běs jí měl dost.

Běsové se zničehonic rozprchli. Rastislav zatřepal hlavou, jako by mu to pomohlo zbavit se slabosti. Vyrazil směrem, odkud cítil nárust síly.

Olathar se zaštítil před magií a postavil se. Odstrčil běsovo tělo. To leželo na černém kameni a pod ním byl vyštípán jakýsi kanálek, který vedl do skály, ze které byla cítit temnota. Kámen sám byl silně magický, ale v té skále muselo být něco mnohem většího. Kámen dal do vaku.

Za sebou zaslechl kroky a uviděl slabé světlo. To Hood přicházel. Olathar se usmál. Ten chlapík byl neodbytný.

"Co to je?" zeptal se Hood a ukázal na kanálek vedoucí do skály.

"Zdroj magie," řekl Olathar a podíval se na Hoodovu tvář. Bylo vidět, že musí vynaložit všechnu svou sílu, aby tady vydržel. Olathar se na okamžik zamyslel a poté strčil Rastislavovi svou hůl do ruky. "Načerpej sílu," řekl tiše.

Hood ucítil kouzla a moc. Lehce se ji pokusil natáhnout do sebe. Bylo to jako exploze, lepší než jakékoliv vyvrcholení, které kdy zažil. Euforie, slast.

Hůl mu zmizela z ruky.

"A teď mi pomoz," řekl Olathar. "Musíme tu moc zablokovat."

"Tady se naše cesty dělí," řekl o dva dny později Olathar a Rastislav jen pokýval hlavou. Od prvního kontaktu s holí jej přitahovala. A věděl, že Olathar to moc dobře ví. Hood si lámal hlavu, odkud ta hůl pochází, a kdo je vlastně její nositel. Po cestě mu maskovaný ukázal kámen, který našel v jeskyni. Hood z něj také cítil jen krev a jakousi zkaženost.

"Možná se ještě setkáme," pokračoval Olathar.

"Sbohem," řekl Rastislav. Oba muži na sebe naposledy pohlédli a každý šel dál svou cestou.

...

Morana se rozhlédla po posluchačích. "Tak, to bylo Rastislavovo první setkání s holí," řekla a mocně si potáhla z vodní dýmky.

"No co čumíte, víc vám neřeknu," zavrčela a natáhla se pro džbánek rumu, který mínila dopít.

"A proč je tady takový ticho? Hrajte někdo," zavrčela.