Jarl Tor Lamač seděl ve své scale a popíjel. Nebyl alkoholik, ti chlastají sami. Ale on rozhodně ne.

Zatímco tmavé mořské vlny se rozbíjely o útesy během zuřící bouře, která skrývala slunce již druhý den, tak se v jeho vesnici slavilo. Byl konec nájezdů, a ti, co se vrátili, slavili, že jsou stále naživu. A také zapíjeli ty, kteří tu nebyli. Samozřejmě začátkem jara se některé lodě ještě vrátí, protože posádky zimují jinde, ale stát se to nemusí.

Venku se hádaly snad samotné běsy, ale tady, v největším domě, panovalo bujaré veselí. Téměř stovka zarostlých a drsných chlapů do sebe lila medovinu a černé pivo. Všichni to byli chlapi jak hory, ale i tak množství masa, které do sebe dokázali nacpat, bylo neuvěřitelné. A mezitím se chlubili, hádali a občas i pobili.

Jako třeba teď. Hal Modrý už nevydržel v klidu poslouchat historku Jorika, který už popáté vykládal o svém setkání s mořskou pannou a vrazil mu přes stůl korbelem piva. Jorik sice z lavice spadnul, ale vzápětí se vymrštil, odrazil se od lavice, skočil na stůl, a pokusil se Hala kopnout. Bohužel Jorikovi u kopu podjela druhá noha, takže sice Hala zasáhnul, ale zatímco jeden se válel na zemi, druhý spadl na stůl. Za halasného řevu ostatních se Jorik dostal ze stolu a vrhnul se na Hala, který byl na nohách téměř současně s ním.

Ženy, které roznášely další a další pití, se rozumně stáhly bokem.

Jindy by Tora bavilo sledovat šarvátku, ale teď ne. Ve své zdravé ruce svíral pergamen, na kterém byla pečeť vznešeného krále Arnara Ledové Pěsti. Torovy dělalo sice problémy přečíst runové písmo, ale přeci jen to, i přes alkoholový opar, zvládnul. Křik, smích, mlácení korbelů... to vše jej začínalo štvát. Jak se má soustředit?

Jeho dcera Ingrid mu chtěla doplnit korbel, ale on zavrtěl hlavou.

„Sežeň mi Bjorna, Hala, Dagura, Joona a Katlu,“ řekl a doufal, že to zní dost zřetelně. Jo a zkus poslat pro Pomatence.

Se smutným pohledem vstal a lehce vrávoravým krokem vyrazil do toho, čemu říkal vznešeně pracovna.

Jeho pracovna měla dubový stůl, desítku židlí, krb, stěny pokryté nakradenými koberci a polici s alkoholem.

V krbu hořel oheň, na stole byla zapálená olejová lampa a dvě láhve pálenky. Korbely a pohárky si každý donesl svoje.

Tor se podíval po svých druzích. Ano, on je bral jako sobě rovné. Byl tu Bjorn Zlomené Pádlo, kdysi jeho první důstojník, nyní velitel jeho flotily. Hal, Dagur a Joon byli kapitáni jeho lodí, kteří přijeli přezimovat do svého domovského přístavu a Katla velela ozbrojencům, kteří tu zůstávali. Také z ní se během let stala více než slušná plánovačka nájezdů.

Z krbu se kouřilo, lampa čadila.

Ticho prolomil jarl. „Nalejte si.“

Tento rozkaz poslechli všichni rádi, nejraději možná Katla.

Před Torem ležel onen pergamen, kvůli kterému je vytáhnul z bujarého veselí. Přirozeně trpělivý Bjorn byl první. „Co to kurva je?“

„Dopis,“ suše řekl Hal, který měl po předchozí rvačce slušně oteklé oko.

„To vidím,“ štěkl Bjorn. „Ale co v něm je?“

Tor se rozhodl mluvit dřív, než se jeho družina pobije. „Arnar mě zve do Tasgurgu.“

„Proč? Nebyl jsi tam dvacet let. Nesnáší tě.“ vyhrknul Joon, který byl tehdy u toho, když musel Tor z hlavního města utéct.

„Na ty hajzly, co pobili naše lidi v Grubalu si pamatujete, ne?“

„Jo,“ zabručel Bjorn. „Však jsme jim pak v Průsmyku Zpěvu pěkně natrhli prdel.“

„Já bych tomu spíš řekla, že jsme utrpěli vítězství,“ řekla Katla.

„Udrželi jsme se? Udrželi,“ zavrčel Bjorn. „A to jich bylo pětkrát víc, než nás.“

„Neumíš počítat, tak jak to můžeš vědět,“ ušklíbnul se škodolibě Dagur.

„Řekl mi to Tom Učenec.“

„Ten se skoro posral strachy,“ ušklíbl se Joon.

„Ale vydržel,“ utnul debatu Tor. „Neutekl. Nestal se bezejmenným. Zemřel jako chlap. Tváří v tvář nepříteli.“

„Takže, co tam máš dělat veliteli?“ Katla šla k jádru věci.

„Ti šmejdi se roztahují po naší zemi,“ začal Tor. „Na nájezdech jste se s nimi už potkali,“ pohlédl na Hala.

„Jak říkáš. Jsou to tuhý protivníci.“

Otevřely se dveře a vstoupil shrbený stařec. Nikoho nepozdravil, jen se přesunul do tmavého kouta. Téměř uvolněná atmosféra v přítomnosti starého drávidy zhoustla.

Ale Tor si z toho nic nedělal.

„Arnar dostal vzkaz od orků a královny Kaernu“

Bjorn udeřil pěstí do stolu. „Od orků? Co ti zubatí zmrdi chtěj?!“

„Sejít se,“ řekl tiše Tor. „Sejít se a promluvit si.“

„O čem?“ Hal byl nejmladší z nich, a také nejvíc horkokrevný.

„O těch cizincích. O tom, jestli s nimi budeme bojovat. Arnar píše, že si podrobili značné území a roztahují se dál.“

„Nás nedobijou,“ ozval se Bjorn.

„Hned ne,“ uznal Tor. „Poslouchám bardy i vás, co jezdíte na nájezdy. Každý rok je tu cizinců víc a víc. Ničí na co příjdou.“

„Co nám je do orků a nemrtvých?“ ozval se Joon.

„Teď možná nic. Ale jestli zničí je, zničí i nás,“ řekla Katla.

„Co se s nimi spojit?“ nadhodil Dagur.

„A vše pokryje temnota,“ poprvé promluvil starý Pomatenec. „Vše bude pokryto krví a zlobou. Ti, kdož přichází, pokácí naše modly, naše totemy. Zničí náš způsob života. Hranice zaplanou a neuhasnou, pokud nebude poslední z nás zničen.“ Starcův nepříjemný hlas zmlknul.

Zdálo se, že se ochladilo. Bouře z venku byla nyní mnohem hlasitější, jakoby snad paní Rán chtěla vyjádřit svůj názor.

„Ty jsi se rozhodnul, co?“ zeptal se Bjorn svého starého kamaráda.

„Král mě chce jako vyslance“, hořce se usmál. „Jsem už asi dost postradatelný," ušklíbnul se a ukázal na svoji zmrzačenou ruku. „Ale zase mám jméno,“ dodal s nádechem hrdosti.

„Takže Arnar chce, abys šel vyjednávat? O to nechci přijít,“ ušklíbnul se Bjorn.

„O tom nepochybuji. Poplujeme na Větru, Hale.“

„Je to riskantní,“ namítl Hal.

„Pomatenče?“ obrátil se Tor na starého drávidu.

„Paní Rán nám bude nakloněna a nechá nás proplout,“ pronesl tiše stařec. „Ale musí být dána oběť.“

„Jaká?“ zajímal se Dagur. Chtěl jet s Torem, stejně tak, jako ostatní.

„Rán si ji vybere sama z těch, kteří poplují,“ řekl stařec.

„Myslíš si, starče, že je třeba, aby tam byl někdo z našeho národa?“

„Chceš, aby se o budocnosti rozhodovalo bez nás?“ odpověděl otázkou drávida.

„Máš pravdu. Takže poplujeme. Hal coby kapitán Větru musí. Bjorn je můj zástupce, bez něj se neobejdu. Kdo další?“

Vítr vyrazil z přístavu. Nebe bylo stále temné, ale vlny nebyly tak strašlivé, jako minulé noci. Celá ves se shromáždila, aby viděla odplouvat svého jarla a ty nejlepší válečníky, vstříc neznámému osudu.