Na válečné stezce

1 - Překvapení

Bylo poledne a já ležel na stráni pod rododendrony, které mě zasypávaly svými bílými květy. Vál jen mírný větřík, který téměř ani nepohnul větvemi stromů, tyčícími se do výšky. Odpolední slunce jem měl za sebou a tak jsem mohl bez problémů sledovat stezku, po které by se měl vrátit můj bratr Yence. Ležel jsem na zádech, přes prsa měl položenou pušku a přemýšlel, jestli mu nemám jít naproti. Tady, v této části země, byla přesnost důležitá. Nikdy nebylo jasné, co všechno se může přihodit. Yence mohl uštknout had, nebo jej mohlo obklíčit víc skřetů, než dokáže zvládnout… na to, aby dokázali zabít právě jeho, by jich ale muselo být fakt hodně. Bratr byl nebezpečný jako medvěd, kterého bolí zuby, a zahnat ho do kouta je… nebezpečné. Já to v mládí ve rvačkách párkrát dokázal a dodnes děkuji bohům, že jsem z toho vyvázl poměrně dobře.

Medvěd, to je hned druhá bytost, kterou bych teď rád viděl. Velký, vypasený. Potřebovali jsme tuk, jelenů a králíků tady bylo dost, ale jen libové maso sílu nedodá. Například na mně by se dala počítat téměř i žebra.

Pohyb!

Ani jsem se nepohnul, jen pevněji stiskl pušku.

Po stezce se potácel starý skřet. Jako všichni jeho rasy byl nevysoký a dost hubený a zdálo se, že není ani ozbrojený. Nepohnul jsem se. Je dost možné, že někde jsou jeho kamarádíčci a staroch je jen návnada. Tito horští skřeti nebyli tak záludní, jako jejich příbuzní ze stepí, ale pořád to byla bojovná sebranka, která se s ničím nepárala a pro dobrý boj si dokázali udělat zacházku i padesát mil.

Nikde nic. Skřet se blížil a byl nyní jen nějakých padesát stop ode mě. Nechal jsem jej přejít a sklouznul na stezku za ním.

Hluk jej donutil otočit se a bylo vidět, že kdysi musel být skvělý válečník – v ruce se mu objevil nůž, současně s otáčením šel do pokleku… a podlomila se pod ním noha. V poslední chvíli švihl rukou k zemi a čepel místo na mě letěla do hlíny. To už jsem mu mířil na hlavu.

"Ty Glender?" zašeptal skřet.

"Ano, Kin Glender."

"Já hledat Yence."

"Je to můj bratr…"

Staroch se zhroutil. Opatrně jsem jej obešel, se skřety není žádná legrace a i takový stařík mi mohl zblízka fouknout kudlu pod žebra.

Tiše jsem hvízdl. Starý byl zraněný a byly to rány z pušky nebo pistole. Jednu kulku měl v noze, druhá ho lízla přes žebra a asi mu jich pár zlomila.

Hodil jsem pušku na záda, staříka na rameno a vyrazil jsem ke srubu, který byl necelou míli odsud. Skřet nebyl nijak lehký, puška taky ne, ale když dokáže zdravý ork, jako jsem já, odnést jelena, tak podobná zátěž není problém.

Náš srub stojí v zákrytu kopce, hned vedle jeskyně se vstupem zakrytým medvědí kůží. Je dobré mít únikové místo. Nad srubem jsme měli kukuřičné políčko a pár záhonů se zeleninou. Uložil jsem starého do své postele a vytáhl mu kulku z nohy. V kotlíku nad ohništěm se zatím vařila voda, do které jsem naházel maso a zeleninu. Vývar a rozvařené maso přijde starýmu k chuti, i když vím že skřeti dávají, když jsou zranění, přednost masu syrovému.

Když směs začala bublat, zaslechl jsem dusot kopyt a skočil k oknu. Hurá, přijížděl Yence.

V tu chvíli se probudil i skřet.

"Jsem od Pergner," řekl chraplavě.

Výborně, Pergnerovy jsem znal. Karin Pergner byla manželka Yence a žila v naší osadě u Velkého potoka. Už brzy jsme se tam měli vrátit… a teď tohle. Rychlé kroky, to bratr konečně vešel dovnitř.

"Co je to zač?" utrousil.

"Nevím," odpověděl jsem popravdě.

"Jsem Yuma Noční dravec," řekl skřet. "Caira Pergner byla unesena."

"Proklatě," zavrčel Yence. "Caiře je nějakých deset let, sestra Karin," vysvětlil. "Taková malá, veselá holka. Zmizela jen ona?" obrátil se zase na skřeta.

"Ne. Dianne, bylinková žena."

"Tak to je horší. Tohle budeme muset zvládnout sami, Kine."

"Proč?"

"Dianne tam nemají rádi. Říká se, že je čarodějnice… přitom je to pěkná ženská, umí prát, šít, příst… prostě všechny tyhle věci. Ale má divný pohled a ještě není vdaná. Místní si k ní nic nedovolí." Ušklíbnul se. "Tobě by se líbila, je stejná jako ty, odtažitá, často zachmuřená. Ne, místní ji zachraňovat nepůjdou."

"Kdo ji unesl, ví se něco?" obrátil jsem se na Yumu.

"Prý skřeti, ale ne naši. Spíš ne skřeti. Málo stop a hned po mě někdo střílet."

"Horští skřeti pušky nepoužívají, tedy ne často," opravil se Yence. "A taky neunáší děti. Kdyby zabili pár chlapů nebo žen, to ano, ale únos?"

"Nevědět. Hlad."

Nalil jsem do misek vývar a Yence zatím zase osedlal koně.

U jídla zvedl hlavu. "Kudy pojedeme?" zeptal se.

"Po staré Válečné stezce, je to nejrychlejší." řekl jsem a zakousl kus kukuřičné placky.

Ano, po Válečné stezce to bylo nejrychlejší, ale mohli jsme tam potkat skupiny skřetů

na výpravě. Nedalo se nic dělat, museli jsme to risknout.

Za hodinu už jsme směřovali k zátoce Měsíce do osady Sráz. Naposledy jsem přehlédl políčka a zavrtěl hlavou. Kdo ví, kdy se sem vrátíme. Bez zálivky kukuřice asi zajde. Zatraceně.

Jel jsem první, za námi se v sedle držel Yuma a Yence jel tak padesát kroků za námi. Projížděli jsme pralesem, mohutné koruny vytvářely stín. Vnímal jsem pohyb zvířat v okolí, bzučení hmyzu a zpěv ptáků. Byl krásný den a my vyrazili na cestu. Ozbrojení jsme byli dobře, já a Yence jsme měli každý pušku, dvě bambitky, krátký meč a luk. Yuma od nás dostal několik nožů a starý luk, který byl na mě i Yence moc malý.

Miloval jsem cestování pralesem. Koně šli pomalým tempem, ale i to mi vyhovovalo, protože i tak jsme se pohybovali rychleji než pěšky. Jasně, já a brácha jsme byli schopni běžet většinu dne i se zásobami na hřbetě, ale takhle to bylo pro nás pohodlnější. Tak nějak jsem tušil, že si ještě užijeme dostatek problémů a bylo dobré, že jsme zatím šetřili síly.

Po cestě jsem přemýšlel o orcích ze Srázu a dalších osad v těchto místech. Povětšinou to byli vystěhovalci z Kaganátu, který se v průběhu let měnil v něco, co se našemu otci nelíbilo. Města rostla a náš lid v nich zpohodlněl. Měšťané ztráceli to, co dělalo orky orkama. Začali být pohodlní a svázaní zákony, které tu vznikaly. Většina těch, co odešli do Divočiny, neumělo pořádně lovit a postarat se o sebe. Odcházeli z Kaganátu protože úrodné půdy bylo málo

a byla přidělena hlavně významným kmenům a válečníkům.

Například náš otec, Bárny, byl význačný válečník, ale narazil tehdy na nález ze starých dob ještě před Hněvem bohů a byl obviněn z přechovávání prokletých předmětů. Musel tehdy utéci z Kaganátu s pár kumpány a tady v Divočině si našel nový domov – a tady jsem se pak narodil já, Yence a Jubal, náš tajemný bratříček, který zdědil dědovy mystické síly, babčinu touhu po cestování a tátovy válečnické instinkty. My s Yencem jsme nic z mysticismu nepochytili, ale nijak nás to nemrzelo. Na to jsme měli Jubala… ale ten odešel před léty a tak nějak jsem pochyboval, že jej ještě uvidím.

Ale jiní vystěhovalci a uprchlíci byli z jiného těsta. Těžko se dokázali v Divočině uživit, věděli málo o boji a násilí. Byli často až moc puritánští a nedokázali se přizpůsobit prostředí, kde nyní žili.

Utábořili jsme se mimo stezku, na šikovném místě, kde už jsem několikrát přespával. Na ohni jsme opekli kus masa a bez nějakých větších řečí si domluvili hlídky. I když jsme skřetovi moc nevěřili, ranní jsme mu nechali s tím, že stejně spíme oba lehce. Normálně bych kolem sebe nasypal nějaké šišky či suché listí, aby se ke mě nikdo nedostal bez hluku… ale proti skřetům tohle opatření bylo většinou k ničemu.

2 - Osada

Když jsme se druhého dne s bratrem probudili, starej skřet byl pryč i s půjčeným koněm

a věcma. Nikde v okolí nebyla ani stopa.

"Převezl nás," utrousil jsem.

"Je to skřet," konstatoval Yence. "Poslyš, Kine, už jsme skoro u osady… co kdybys tam jel sám?"

"Bojíš se?"

"Ani ne," ušklíbnul se bratříček. "Ale říkám si, že se projedu po okolí a podívám se po stopách."

"Jak chceš," pokrčil jsem rameny a začal sedlat koně. Od východu vanul vítr, který přinášel vůni nedalekého moře. Zhluboka jsem ji nasál. Vždycky jsem chtěl na moře, byl to takový můj sen… ale ten se asi nesplní.

Pokrčil jsem rameny, když jsem pobídl koně uzoučkou stezkou, která se za chvíli napojila na širokou cestu s vyrytými stopami kol. Kolem mě žil prales. Podvědomě jsem vnímal všechny zvuky a dění kolem mě. Nic nebylo ani v nejmenším narušeno. Byl tu opravdu takový klid, jak se zdálo. Ale přece jen – někde tady v okolí byl skřet. Sice starý, ale pořád skřet.

Pořád mi nešel do hlavy ten únos. Tu malou holku možná, jako oběť, ale tu druhou?

Vyjel jsem z pralesa a dostal se do otevřené krajiny. Když jsem tady projížděl před pěti lety, ta pole tak rozlehlá nebyla. Osadníci vyklučili další kus země a nyní z ní dobývali úrodu. Kukuřice pěkně rostla a navazovala na pole s obilím. Na polích pracovalo několik lidí… a když mě jeden z mužů spatřil, ozvalo se pronikavé písknutí. Všichni v okolí nechali práce

a pozorovali mě, jak jedu na koni, který šel krokem. Věděl jsem co vidí, vysokého, ramenatého orka s puškou přes sedlo, s lukem na zádech a mečem u sedla.

Jel jsem dál, jejich zájem opadal… a já se dostal k palisádě z kůlů. Jel jsem cestou rovnou

k bráně, před kterou stáli tři orkové s meči a na sobě měli směs kožené a kovové zbroje. Vypadali dost tvrdě a já zastavil koně. Ten uprostřed měl u pasu pouzdro s těžkou pistolí, jednu z těch dvouhlavňovek, které je těžké udržet v jedné ruce.

Právě jeho také zajímalo, kdo jsem a co tady dělám.

"Glender," převalil doslova to jméno po jazyku. "Jeden z vás tady už byl," prohodil.

"Jo, můj brácha Yence," usmál jsem se.

"Skončil na pranýři."

""On je brácha trochu divokej," usmíval jsem se dál.

"Jedeš pozdě. Stopy jsou už dávno pryč. Ti skřeti byli mazaní."

Hele, ten chlapík se mně nelíbil. Byl moc bohorovnej na to, že se mu z osady, kterou měl hlídat, ztratily dvě ženský. I ten odhad, že jedu kvůli nim… měl jsem z něho divnej pocit. Jubale, ty bys ho odhadnul hned, pomyslel sem si. A rovnou jsem se zamyslel, co s ním může být. Překročil tu velkou řeku, o které mluvil? Jede k dalším horám v dálce, nebo jeho kosti tlí ve stepi, o které mi vyprávěl?

Chlap mi ustoupil z cesty. Od Yence jsem věděl, kde jeho "příbuzní" bydlí. Před stavením jsem sesedl a uvázal koně u kůlu. Neodsedlával jsem, protože mi bylo jasné, že stejně brzy vypadnu. Barák byl opravdu skvělej, ne velkej, ale stavěnej s péčí a láskou. Věděl jsem od bráchy, že jeho tchán je kameník, a stavba na to opravdu vypadala. Dokonale souměrná práce z kamenů, pískovec, ale kvalitní materiál. I kdyby val osady padnul, v tomhle domě

by se mohl silnej chlap bránit dál.

Než jsem vstoupil na verandu, otevřel mi podsaditý ork, kůži měl tmavší než já, spodní špičáky skryté za rty a tvář bez klanového tetování. Vlasy už mu šedivěly, ale pořád to byl kus chlapa a asi by udělal chybu každý, kdo by si s ním chtěl začít spor.

"Vy jste Glender?"

Jen jsem přikývnul.

"Pojďte dál," ustoupil a pustil mě dovnitř. "Čekali jsme Yence," řekl stručně.

"Je v okolí," řekl jsem já. ƒ"Hledá stopy."

"Nevím, jestli něco najde…" ozval se ženský hlas z druhé místnosti, což byla, jak jsem v zápětí zjistil, kuchyně a společenská místnost v jednom. I vnitřek domu vypadal bytelně a pohodlně. Ta žena, která promluvila byla podobná Karin, jen starší. Vysoká, poměrně ramenatá žena, která jistě někdy v životě šermovala. Když mi podala ruku, viděl jsem mozoly, které nezakryl ani čas.

Vonělo tady připravované jídlo, nějaká zelenina a také oheň a jakási nepostižitelná vůně domova.

Posadil jsem se na bytelnou lavici a pohlédl ženě do tváře. Olga, vzpomněl jsem si. Žena se skvěle ovládala, nedávala najevo úzkost ani strach.

"Jak se vede Karin?" zeptala se a já delší dobu mluvil o tom, jak plyne život v naší nevelké osadě, jak je Karin provdaná podle starých, ale i nových způsobů a že čeká první dítě.

"Pohybují se v okolí skřeti?" zeptal jsem se nakonec, když jsem měl plný žaludek a čelisti mě bolely z neustálého hovoru.

Stárnoucí kameník Willis si zapálil dýmku. "Moc ne, i když pár přepadení bylo," řekl po chvilce přemýšlení.

"A ztrácí se někdo často? Ženy?"

"V posledním roce tři," řekla Olga.

"Tři? Včetně Cairy a Dianne?"

"Ne, mimo ně," řekl Willis. "Poslední byla Adéla, ze sousední osady Klínovec."

Tak tohle mi ke skřetům nesedělo. Skřeti nebyli otrokáři, pro zajatce neměli využití. Snad občas kvůli výkupnému, ale tady v Divočině?

"Kdo hledal stopy?"

"Max."

"Kdo je Max?"

"Muž Olafa Piniquera," promluvil Willis.

Když viděl že se na něj jen dívám, dodal: "Olaf je jeden z vůdců této osady. To on najal ty chlapy, co hlídají osadu a okolí. A je taky obchodník…," další slova přerušilo zaklepání na dveře. Willis se zvedl, ale než k nim došel, dveře už se otevřely a dovnitř vstoupili dva muži. Jeden byl ork, vysoký a ramenatý, vysoké čelo a inteligentní oči. Ramena širší než já a na tváři rudé tetování klanu Rosomáků. Pěkně daleko od domova, napadlo me současně s tím, že mě ten chlap sere už tím, že žije.

Druhý byl menší a štíhlejší, jeho pleť byla slabě nazelenalá… nebyl to ork. Poloork?

"Jsem Olaf Piniquera," představil se, ale ruku mi nepodal. Ten druhý, co na sobě měl oblečení do pralesa, nepromluvil. Měl u sebe jen těžký nůž a sekeru na krátkém toporu, která se až moc podobala těm, co nosí horští skřeti.

"Jestli jste tady kvůli těm únosům, obávám se, že jste přijel zbytečně," řekl lítostivým tónem. "Moji nejlepší lidé to tady pročesali a nic nenašli."

"Nejsem jako vaši lidé," řekl jsem tvrdě. "Porozhlédnu se tady sám."

"To je jistě vaše právo," usmál se týpek. "Rád vám budu nápomocen."

"Děkuji."

Když vypadli, trochu se mi ulevilo. Ten Olaf byl zákeřná svině, to jsem poznal. A ten poskok… Max? Byl nebezpečnej rváč. Možná až moc.

Se zaklepáním vešel další ork. Vysoký, ale hodně štíhlý, neměl přerostlé zuby ani tetování klanu. Působil jako učenec. Obyčejné šedivé oblečení, žádná zbraň.

"Vy jste Glender, že ano?"

"To jsem."

"Podobáte se Yencemu."

"Je to můj bratr," řekl jsem. "My Glendeři jsme si dost podobní všichni. U nás se totiž rodí jen kluci," dodal jsem ještě.

"Najděte prosím Cairu a Dianne," řekl. "Olaf a jeho muži nehledali pořádně. Mluvili o tom, že moje dcera je čarodějnice a je nebezpečná."

"Doriane…," řekla Olga.

"Ne, Olgo. Vím že Dianne je jiná, ale je to slušné, bohabojné děvče. Je chytrá a to je trnem

v oku i Olafovi, hlavně od té doby, co ho odmítla."

Zpozorněl jsem. Jestli Dianne odmítla toho poloorka, tak je to jistě bystré děvče.

"Musím jít," řekl jsem po chvilce další debaty. "Podíváme se po nich, slibuji."

Jakmile jsem vyšel ven, něco – snad nějaká mystická schopnost nebo léta, co jsem se naválčil se skřety – mě varovalo. Šel jsem k zemi, nade mnou zasvištěla šipka z kuše a zabodla se do dveří, které jsem za sebou zavřel. Odkutálel jsem se bokem, vytáhl pistoli…

a všude byl klid. Jen zakdákala slepice a vzápětí se rozštěkal pes. Ale nikdo v dohledu.

Pomalu jsem se dostal do kleku, pistoli v ruce.

Bylo po poledni, slunce pálilo a mě po tváři stékal pot, když jsem se vymrštil do sedla a blahořečil si, že jsem kone neodsedlal.

Bránou jsem proletěl tryskem a zpomalil koně až v pralese, kde jsem okamžitě sjel z cesty

a zamířil za Yencem.

Byl večer a tábořili jsme o kus dál než včera. Měli jsme zapálený malý ohníček, nad kterým jsme si uvařili kafe a mlčeli.

Nakonec to nevydržel Yence. "Říkáš, že ten Olaf je půlork?"

"Asi," pokrčil jsem rameny.

"Víš, jak jsem byl tehdy na pranýři, tak vedle mě byl jakejsi námořník. Říkal, že Olaf má tři lodě a když jednu tehdy míjel s jinou lodí, prej hodně větrali a umejvali ju."

"A?"

"Říkal, že pozná otrokářskou loď po čuchu."

"Otrokář? To už se přese léta nedělá… Kurva."

"Jo. Jestli je Olaf Róthi…,"

"Že by unášel mladý holky z osad?" zapochyboval jsem.

"Za mladý maso se dá trhnout hodně," připomněl mi zvyky, o kterých mluvil ještě otec.

O obětování na oltářích či posvátných místech. O rituálech, kde je potřeba krev…

"Tak to jsou už asi ztracené," zavrčel jsem a ucítil, jak se ve mě vzmáhá vztek.

"Najdeme je, Kine. A já našel nějaké stopy po táboření."

Ten můj povedený bratříček to řekl jen tak, jako by o nic nešlo…

"A co jsi vyčetl?"

"Asi pět chlapů, ale stopy, kudy by šli…"

"Je tady v okolí nějaké dobré kotviště?"

Yence se zamyslel.

"No…," začal zvolna, "když jsem tady byl naposledy, slyšel jsem něco o Krytém mysu, mělo by to být odsud západně a kolem Prstů. Prý je to tam neobydlený, ale už tam lodě kotvily. Riskneme to?"

"Ráno se podíváme na ten tábor a pak tam vyrazíme," uzavřel jsem debatu. Bylo potřeba si odpočinout. Zítra vyrazíme na lov.

"Víš, co si myslím, Kine?" přerušil mě v usínání Yencův hlas.

"Že nás Olaf a jeho skvadra sleduje?"

"Jestli je chytrej, tak už mu došlo, že když ty chlapy chytneme, má s obchodem utrum."

"Jestli ty holky zabije, nikdo mu nic nedokáže."

"Už jen kvůli svý ženě…"

"Klid, Yenci. Dostaneme je živý."

3 - Pronásledování

Dianne byla unavená a ani spánek jí příliš nepomohl. Několik dní se ubírali na západ a muži, kteří je zajali, začali pospíchat. V duchu si už poněkolikáté vynadala. Zrovna ukazovala Caiře byliny, když se ti dva chlapi objevili a jeden chytil malou dívenku. Tehdy měla vykřiknout, byli blízko osady… ale ona nebyla z těch co ječí pokaždé když jí něco hro, a než se rozhodla volat o pomoc, srazil ji někdo další zezadu ranou do hlavy.

Když se probrala, nesl ji jeden velký ork na rameni. Pokusila se mu z opasku vytáhnout nůž, ale on ji shodil a dvakrát kopnul. Pokračoval by dál, nenáviděl ženy, to poznala. Ale jeho společník, menší poloork jej zastavil.

Únosci byli tři orkové – dva čistokrevní, obr Goro a menší pistolník Slim, s nimi jeden poloork a nakonec dva otroci lidské rasy. Jeden z nich byl zavalitý a poslušný, zlomený. Ne tak druhý, mohutný, i když pohublý chlap jménem Henry.

A ten byl nyní jejich jedinou naději.

"Já se bojím, Dianne," špitla Caira.

"Neboj, všechno dobře dopadne," odvětila Dianne, kdy ji dovedla k blízkému potůčku a umyla jí tváře a ruce. Potom jí začala česat vlasy. "Musíš být vždy upravená," říkala Caiře, zatímco otroci vařili snídani a únosci seděli kolem ohně. "Nesmíš se dát zlomit."

"Však on si tě kupec upraví podle svého," zachechtal se ten poloork, Sven.

"Ještě jsi mě neprodal, Svene," odsekla Dianne. "Cítím, jak jsi nervózní… co se asi stane, když vás chytí?"

"Nikdo nás nechytí, ty děvko," zavrčel mohutný ork Goro s tváří zjizvenou v místech, kde si odstranil klanové tetování.

"Nebuď si tím tak jistý, odpadlíku. Ty máš strach…"

"Goro se nebojí ničeho," zavrčel ork. "Zítra budeme na lodi."

Dianne pocítila strach, ale nedala na sobě nic znát. Bylo to jasné, riskne to dnes a utečou. Zkusí Henryho a nabídne mu cokoli, co bude chtít…

Minuli jsme Prsty. Koně jsou opravdu výhoda, ale hloupé bylo, že nechávají moc stop a jsou zdaleka slyšet. A ze sedla moc stop neuvidíte.

A tak jsme nechali koně na jednom palouku, kde jsme narychlo udělali ohradu a vyrazili po svých. Kdyby jim něco hrozilo, dokázali by z ohrady utéct, ale věřil jsem, že za tři dny je tu znovu najdeme – ať už s dívkami, nebo sami.

Já i Yence jsme v pralese doma. Běželi jsme po sotva znatelných cestičkách zvěře a minuli i dvě vyšlapané skřety či orky. Nebo také někým jiným. Konečně se na nás usmálo štěstí a krátce před soumrakem jsme narazili na čerstvé stopy.

"Pět chlapů," řekl jsem bráchovi a stejně jako on zkoumal ve slábnoucím světle okolí.

"Ale jen jedny stopy jsou ženské," řekl.

"Dvoje stopy jsou moc hluboko…"

"Jasně, Cairu nesou v nosítkách, jejich tempu by nestačila."

Náhle se narovna a začenichal. "Cejtím moře."

Chvíli jsem se soustředil a pak jsem přikývnul.

"Jak daleko je ten přístav?"

"My se tam dostaneme tak za šest hodin. Stopy jsou staré tak tři hodiny…"

"Před setměním to nezvládnou," ujistil jsem ho.

"Snad. V noci je najdeme podle ohně."

Rozběhli jsme se po stopách, směrem k přístavu. Oheň jsme ale stále neviděli ani nevycítili, a nakonec jsme se museli utábořit.

Zatraceně. Pro ženský to nevypadalo dobře.

Dianne zakopl, upadla a jen stěží zadržela výkřik. Těžká sukně jí bránila v pohybu, a i když byla v dobré kondici, únava z posledních dnů a nočního běhu se jí dostávala pod kůži.

Henry nesl Cairu a jeho jedinou zbraní byl nůž, který vzal Svenovi. Henry byl člověk, od pohledu nebezpečný chlap, který se v pralese dobře vyznal, alev těchto končinách se nevyznal. I Dianne je znala jen z doslechu a z několika cest, které podnikla v mladších letech.

Chtělo se jí zůstat ležet, ale s vypětím sil se znovu zvedla. Čekalo je místo, které bude těžké přejít. Prales tu končil a krýt je mohla pouze vysoká tráva a keře. Okolo se ozývaly zvuky probouzejícího se pralesa a vycházející slunce jí poslalo několik paprsků do očí. Tráva nasáklá rosou jí urousala sukni, která ztěžkla ještě více.

Z dálky se ozvala rána ze střelné zbraně a Henry sebou trhnul.

"Musíme jí," řekl. "Znáš tady nějaké místo, kde bychom mohli zůstat?"

"Směrem na jih má sídlo Warenn, je to něco jako pevnost."

"Zná tě?"

"Měl by si mě pamatovat," řekla zvolna. "Byli jsme tam, když mu otec a pár dalších z osady pomáhali stavět střechy."

"Kudy?" zeptal se prostě muž.

Z dálky zazněl hlahol hlasů a další výstřel. Rozběhli se a Caira začala tiše plakat.

S Yencem jsme se nemuseli domlouvat. Výstřel nás zastihl už v pohybu a rozdělili jsme se. Výstřel mohl znamenat dvě věci – tou první byla přítomnost nějakého nezúčastněného lovce, ale takový by raději použil luk, který je tišší a nevyplaší zvěř po celém širém kraji.

A ta druhá? Dianne s Cairou utekly a ti chlapi po nich střílí.

Yence zamířil doprava, já doleva. Někde tam budou…

Pušku jsem měl v rukou, přitisknutou k hrudi. Běžel jsem tak, abych se dostal mezi místo, odkud vyšel výstřel, a to, kde by podle mých odhadů mohly být uprchlice. Únavou, ale i vztekem už jsem začínal jsem vidět rudě. Bylo mi jasné, že ty dvě prostě zastřelí. Jestli někde kotví otrokářská loď, je slušný riziko, že si jí někdo všimne.

Přes zarostlou louku jsem viděl pohyb. Rozeznal jsem dva orky a strnul. Jeden z nich, chlap větší než já, se pátravě rozhlížel, ale nezahlédl mě. Stáhnul jsem se o pár kroků hlouběji do pralesa a přidal, abych se dostal před ně. Na pláň jsem se dostat nesměl, zatočil jsem na západ a nechal ty dva po levé ruce.

Zakřičení káněte!

Yenceovo znamení pro nebezpečí.

Kde je?

Přeskočil jsem vývrat, přeběhl po jednom padlém velikánu a opět skočil do měkké prsti.

Pohyb nalevo!

Natáčel jsem pušku a současně uhýbal bokem. Silný náraz, chlap odklonil hlaveň, byl jsem ale silnější a odmrštil jej bokem.

Človek!

Kotoulem se dostal na nohy, přehodil si úchop nože… a to už jsem na něj mířil puškou.

"Stát! Oba!" ozval se ženský hlas.

"To není nepřítel, Henry," řekla Dianne.

"Tak kdo?" zeptal se chraplavě člověk, kterého rychlost reakce orčího zálesáka překvapila.

"Glender," řekla Dianne a pohlédla na orka, který se tak nenadále objevil. V jeho pohledu byla otázka. Dianne se na první pohled zalíbil, vysoký, statný ale ne zase zbytečně mohutný. Celá jeho postava vyzařovala vitalitu a tvrdost.

"A vy jste Dianne," přelétl ji pohledem a otočil se zpět k místům, odkud přišel.

"Jsou tady dva," dodal.

"Chceme se dostat k Warennovi," vysvětlila.

"Dovedu vás tam," řekl prostě ork. "Jsem Kin," dodal. "Jen musím ještě najít bratra."

"Znám cestu, můžeme jít napřed," navrhla Dianne.

"Běžte," utrousil, vrhnul se kupředu a zmizel v porostu.

Pěkná holka, tahle Diane. A tvrdá, ta si nenechá nic líbit. Později si ji budu muset prohlédnout pečlivěji, ale teď není čas. Někde jsou ti dva a podle Yence jich bude asi mnohem víc.

Pohyb.

Teď není čas hrát si na hrdinu. Obvykle bych je obešel a dostal po jednom lukem nebo nožem, ale opravdu jsem teď neměl náladu. Namířil jsem na obra a zmáčkl spoušť.

Vystříkla krev a chlap šel s řevem k zemi. Ten druhý měl najednou pistole v rukou, ale to už jsem se odkutálel bokem, pušku přitisknutou na hrudi.

Několik kulek proletělo místy, odkud jsem vystřelil. Rychle nabít, nacpat ucpávku, kulku. To vše v leže na zádech.

Hotovo. Bleskově sem se překulil a dostal na kole, pušku u líce. Pistolník mě zahlédl ve stejnou chvíli a oba zároveň jsme vystřelil. On to schytal do hrudi, mě kulka lízla přes bok. Pálilo to jak šlehnutí bičem.

Opět k zemi a přebít.

Střelba kus ode mě, zadunění bráchovy pušky a na odpověď zazněl štěkot několika pistolí.

O dalšího míň. Že by Yence minul, to jsem nepředpokládal.

Výstřel a kulka udeřila do kmene vedle mě.

Ten velkej ork žil!

Vrhl jsem se pryč. Určitě je slušně zraněnej a jeho kámoši se o něj budou muset postarat.

Vydal jsem ze sebe zavřeštění pumy na lovu, znamení, že mizím z okolí. Musel jsem hlídat Dianne a Cairu. Tuhle hru na honěnou jsem mohl nechat na Yencovi.

Yence se na sebe zlobil. Chtěl na sebe strhnout pozornost, aby Kin mohl najít Dianne a Cairu, ale únosci na něj poslali jen tři orky a zbytek výpravy pokračoval. A chlapi, co po něm šli, byli dobří – ať se snažil jak chtěl, nedokázal je obejít a proniknout k hlavní skupině.

Musí to vybojovat, a i když proti boji nikdy nic neměl – ba naopak ho miloval – tentokrát se mu chtěl vyhnout. Ale nedali mu na výběr.

Yence seděl v koruně stromu a měl u sebe jen pistoli, sekeru a nůž. Pušku a další pistoli nechal v úkrytu, stejně jako luk. Musí být rychlý.

Jeho prvním cílem byl podsaditý ork s jedním uchem rozbitým v nějaké dávné pranici. Byl to zkušený rváč, ale v pralese úplně doma nebyl. Měl u sebe krátký meč a v ruce starou pušku. Starou, ale smrtící. Yence vyčkal, až bude pod ním, skočil a rozehnal se sekerou, aby boj ukončil seknutím do hlavy. Ork byl ale lepší, než čekal. Když zašustily větve, reflexivně se kryl hlavní pušky a ocel zaskřípala o ocel. Yence dopadl na zem, ork jej přímým kopem na břicho poslal o krok dál, stočil hlaveň a zmáčkl spoušť. Yence se vrhnul na zem…a rána nevyšla.

Vyrazil, ork proti němu bodnul puškou, ale zálesák se stočil a proklouzl kolem hlavně. Současně už ale ork tasil meč, pustil pušku, mečem nouzově vykryl sekeru… ale noži v levé ruce už se nevyhnul a čepel jej poznamenala na boku. Odskok.

Kroužili kolem sebe, krvácející ork s mečem a proti němu Yence se sekerou a nožem. Zaútočil jako první, ork se v prvním okamžiku sice ubránil, ale vzápětí zakopl o kořen stromu a dalšímu útoku už neunikl.

Yence zprudka oddychoval. Ten sráč byl dobrý.

Pohyb po levé ruce, další ork.

Yence kryl nožem sek meče, pravačkou švihl sekerou, ale orku mu zablokoval paži, půlkrok bokem, páka a Yence letěl na zem. V pádu se orkovy vytrhnul, pustil ale sekeru. Otočka, bleskově se postavit… a do hrudi jej zasáhl přímý kop.

Tak to ne!

Yence se na štíhlého orka vrhnul jako puma. Bleskový bod, kryt. Postoupil, další pokus o kop, ale tentokrát to ustál. Navalil se na chlapa, meč jej škrábl do boku, ale jeho nůž orka probodnul.

Třetí!

Yence se otočil na patě, tělo orka před sebou. Když jeho živý, tedy mrtvý štít probodl dlouhý šíp, švihl na oplátku rukou a do krku posledního soupeře se zabořil vrhací nůž.

Yence zamrkal. Celý střet trval chviličku, i tak jej ale dost vyčerpal.

Vyrazil za Kinem a po cestě si vyzvedl z úkrytu zbraně.

Ta řeka byl problém.

Proud nebyl nijak prudký, ale tok byl dost široký. O Henryho jsem se nebál, ten chlap byl, na člověka samozřejmě, drsnej jak šutr a svoji práci zastane. Dianne podle svých slov plavat taky uměla, ale s Cairou to bylo špatný. A tak jsme dělali narychlo vor a Henry se zapřáhl do provazu.

Řeka si nevšímavě k našim problémům tekla dál a byl na ni krásný pohled. Miloval jsem sjíždění řeky na kánoi, byla to má oblíbená zábava. Kanoi jsme ale neměli – i když jsem trochu doufal, že najdeme nějakou skřetí, na hledání jsme neměli moc času. Yence nám ho trochu daroval a já teď musel přidat další.

"Plavte," řekl jsem a překontroloval pušku a pistole. Škoda, že mám jen ty staré, jednoranné bambitky, ale i tak to dělá dohromady tři rychlé výstřely.

Po mé pravé ruce vylétlo hejno ptáků.

Je to tady.

Zahlédl jsem je, jak se vynořili z pralesa, asi pět postav… proklatě! Nalevo!

Vousatý člověk s puškou byl překvapený stejně jako já, ale z nás dvou jsem já měl lepší reakce a brzy i svou kulku v jeho hrudi. Druhý byl evidentně ghoul a své dva výstřely z pistolí jsem na něj vyplýtval zbytečně – jen se mu zaprášilo z hadrů na hrudi a ani nezpomalil. Hnal se na mě se dvěma tesáky v rukou, než ho přišpendlil Henryho narychlo vyrobený oštěp.

"Plavte!" zařval jsem a horečně dobíjel pistole. Luk jsem ze zad nesundaval, ztráta času.

Henry a Diane se vrhli do vody, za sebou voru se suchým oblečením a Cairou.

Další na řadě byl skřet. První kulkou jsem ho minul, schytal jeho hozeným nožem škrábnutí do boku, který před chvíli poznamenal už jejich pistolník, a zblízka jsem mu prostřelil hlavu.

Skok bokem, zaduněly tři rány, všechny mě minuly.

Vrhnul jsem se do džungle.

Další rány, ale ty asi mířily na Henryho.

Pohyb!

Byl to jen Yence, uřícený, zraněný, s puškou v ruce.

Zastřelil orka, kterého jsem přehlédl, pustil pušku a na démona dvakrát vystřelil z pistolí. Toho ale asi chránila magie, protože se Yence netrefil ani z těch pěti metrů.

Teď jsem to zkusil já s nožem a sekerou. Máchl rukou, ve které držel jakousi pokroucenou hůl, do hrudi mě udeřil neviditelný taran a odhodil mě pryč. Na konci hole zaplál jasný oheň. Yence na nic nečekal a uskočil za padlý strom.

Zatracení čarodějové. Asar! Další pohyb!

Vzplál oheň, který povolal ten zatracenej čaroděj.

"Yenci, řeka!"

Ani jeden z nás na nic nečekal a vrhli jsme se do vody. Zadunělo pár výstřelů a mě k vodě postrčil další taran, který mi zlomil minimálně jedno žebro.

Voda byla pěkně studená.

"Dolů!" zazněl z břehu Henryho hlas a já se potopil. Zahlédl jsem ještě, jak se nad hladinou rozpoutal ohnivý hurikán.

Asar! Nechal jsem na břehu své pistole a pušku!

Plaval jsem dál a doufal, že aligátoři mají volno.

Henry pozoroval ty dva orky, jak vylézají z řeky, a zamračil se. Zasraní zeleňáci.

Musel ale uznat, že bojovníci jsou dobří. Zalitoval že tady nemá svoji pušku, dalekonosnou krásku s vývrtem hlavně… s technologií, kterou tihle zaostalí divoši nikdy neviděli a asi ani nikdy neuvidí.

Dianne už mu o nich něco málo řekla. Bratři byli zálesáci, kteří tráví celý život v Divočině.

Ten vyšší byl zajímavý, uměl evidentně přemýšlet a byl chytrý. Ten druhý byl také bystrý, ale spíše spoléhá, jako většina orků, na instinkt a své bojové schopnosti. Byl jim vděčný že mu pomohli, sám by nikdy asi utéct nedokázal.

Pravda, utekl, aby pomohl Dianne. Na orku byla pěkná, ale v podstatě jen prostředek na únik.

Bude se jich držet ještě chvíli, tady v těchto krajích člověk sám dlouho nepřežije, pokud není vyjímečný zálesák… a to Henry nebyl.

Uměl přežít v lese, lovit a bojovat, ale že by se sám dostal na Pahorkatinu, tomu nevěřil.

Konečně jsme s Dianne, Cairu a vlastně i Henryho vedli k Warennovi. V pralese kypěl život a bylo tu krásně. Uvažoval jsem o všem, co se stalo. Když dovedeme holky domů, můžou klidně skončit uneseny zase.

Což o to, otrokářství bylo poměrně běžné, ale nechci, aby někdo unášel moje příbuzné, což Caira vlastně byla. Jediná cesta byla zabít Olafa, ale ten byl váženým občanem osady a celého pobřeží. Mohl jsem jej vyzvat na Kruh štítů, ale jsem si jist, že by výzvu nepřijal. Že se tím uvrhne do hanby, by ho jistě netrápilo. Nebyl ork a na cti mu nezáleželo.

Ale dost mě sralo, že unáší holky z vesnice, kterou bychom měli nějakým způsobem chránit.

Dianne se mi líbila – a ne málo – ale já to s ženskejma prostě neuměl. Neměl jsem ty správný slova, správný chování. Yence si ze mě často utahuje, že su uzavřenej a zasmušilej. Jo, su. V naší osadě moc žen nebylo, a když už, tak byly provdaný a měly svých starostí dost. A hlavně, byla by Dianne ochotná opustit ty, mezi kterýma vyrůstala, a odejít se mnou? Pochyboval jsem o tom. Byl jsem jen velký chlap, který uměl bojovat a stopovat zvěř.

A kde bych vzal dary pro jejího otce? Moje dvě políčka kukuřice moc nevydělají. Jasně, splavujeme k moři rovné kmeny na stěžně lodí a kožešiny k prodeji, takže nějaké peníze mám. Taky jsme v horách našli pár menších ložisek zlata, ale nic zvláštního.

Za pár hodin bude tma.

Přišli jsme o většinu střelných zbraní, Yence měl dvě pistole a já nic. Jinak jsme měli pár nožů, můj luk s provlhlou tětivou a sekery. Nic moc na cestu pralesem.

Yence se beze slova oddělil, zmizel v pralese jako duch a já věděl, že půjde zpět a bude hlídat ty šmejdy.

Protože po nás půjdou, to bylo jasný. Jestli chtějí provozovat svoje řemeslo, musí nás dostat dřív, než se dostaneme k Warennovi.

"Dianne, jak je to daleko?" otočil jsem se.

"Tak hodina cesty," řekla po chvilce přemýšlení. "Jestli ale jdeme dobře," dodala.

Kouknul jsem na slunce a odhadl, kde je jih.

"Myslím, že jo," kývl jsem a vyrazil dál.

K Warennovi jsme dorazili tak dvě hodiny před setměním.

Starý Warenn byl vlkodlak, to bylo poznat hned na druhý pohled. Šlachovitý chlap s divokým pohledem a dlouhými černými vlasy a vousy, které už prokvétaly šedí. Dianne a Caire přivítal srdečně, mně a Henrymu podal ruku.

Jeho pevnost byla opravdu pevnost, alespoň na naše poměry. Otec mi vyprávěl o kamenných pevnostech a hradech. O bitvách pod hradbami, které měly deset sáhů na výšku.

Warennova pevnost měla hliněný val a kolovou ohradu s ochozem. Jestli bude ve střehu, tohle místo skřeti nikdy nemůžou dobýt.

Když Dianne a Caira zmizely v hlavní budově, vyšli jsme s Henrym a vlkodlakem na hradby. Dívali jsme se do pralesa a na rudnoucí slunce.

"Udělali jste dobrou věc," řekl starý. "Ale to nestačí."

Jen jsem přikývl. I kdyby Dianne svědčila, proti Olafovi nebyl žádný důkaz. A ta smečka rváčů… z těch nic nedostaneme.

"Můžeme Olafa zabít," řekl Henry. "Já můžu taky svědčit, byl jsem jeho otrok."

"To můžete, mladý muži," přikývl Warenn. "Ale jste člověk a jako takového vás nikdo nebude brát vážně."

Henry zaťal pěsti a jen kývnul.

Vlkodlak dál hleděl do pralesa. "Měl bych nápad," řekl. "Ale je to dost nebezpečné."

Jen jsem na něj pohlédl.

"Byla tady ještě jedna žena, Adéla Farrow. Byla unesená z Klínovce. Víte, znal jsem ji dobře, takové zvláštní děvče… dost se povahově podobala Dianne. Sebevědomá, tvrdá… ale současně i velice ženská."

"A ta by svědčila?"

"To nevím," povzdechl si starouš. "Ale určitě ví, komu vděčí za únos, a může toho vědět ještě víc."

"No, to je fajn, ale kam ji unesl?" zeptal se Henry a byla to řečnická otázka. Kde byste hledali unesenou orku? Začali byste na Rhotském pobřeží? V osadách lidí v horách? V Pahorkatině?

"Otroci se v posledních letech posílají na východní ostrovy," řekl Warenn.

"Tak to nám dost pomůže," ušklíbl se Henry. "Ostrovů jsou desítky. Velká města jen čtyři, ale tam se ztrácí stovka lidí denně. Vraždy, únosy na lodě…"

"Musíme to zkusit," řekl jsem.

Henry na mě vážně pohlédl.

"Kine, ty seš ork. Seš slušnej chlap, ale na ostrovech nebudeš jen ork, ale zkurvenej ork. Žije tam dost lidí a ti na válku nezapomněli. Jsou tam Róthové, démoni a vlastně kdejaká pakáž. Lidský život tam nemá cenu. Na ulici tě zabijí jen pro pár drobných. Jsi zálesák a lovec, střelec a rváč, ale tam se nevyznáš."

"Ale ty jo," řekl jsem.

"Jo. Já jo. Možná si na mě i někdo vzpomene z dob, kdy jsem se tam plavil."

"Tak jdeš se mnou?"

"No už asi jo."

ƒ"Jsi blázen, Kine," řekla Diane a znělo to dost naštvaně. Čekala na mě v hale hlavní budovy, převlečená do červené blůzy a tmavé sukně. Vypadala zatraceně pěkně, ale já na ni neměl čas. Jen jsem jí řekl, že pojedu na Ostrovy.

A už byla naštvaná.

"Proč? Chci Olafa zničit a soubojem to nepůjde. A i když ho zabiju, někdo v tom bude pokračovat za něj. ajdu Když ale najdu Adélu a ta bude svědčit, celý ten jejich obchod bude v háji."

Urazila se, to já poznám. Otočila se na patě a zmizela v patře. Chtěl jsem jít za ní, ale zastavila mě vlkodlakova ruka.

"Kine, jestli chceš vyrazit, musíš hned ráno, s odlivem. Mám tady chlapa s malou lodí a ten tě může hodit do přístavu. Pak už to bude na tobě."

"Máte nějakou výbavu? Budeme potřebovat zbraně, jídlo… dát zprávu Yencemu…"

"Ten už potkal Henryho," zaznělo ode dveří. Yence hřmotně dusal ke mě.

"Dostal jsem ještě dva," řekl, "ale oni to otočili sami."

"Postarej se o Cairu a Dianne, prosím tě. A u nás vzkaž, že do půl roku su snad zpátky."

"Tak se opatruj, brácho," řekl.

Jo, bratr nikdy neměl moc řečí… tedy když nešlo o ženský. To zase napovídal až až. Něco mě bodlo u srdce. No, naštěstí je Yence ženatý a snad tedy nepoplete Dianne hlavu.

Trochu jsem se zarazil… že bych Dianne chtěl pro sebe?

Ano, chtěl, ale nejdřív mám nějakou práci.

Ráno vyrazím na moře.