Živí

Obecně:

Tyto rasy nejsou nijak omezeny tím, kde žijí. Nejobývanějšími místy jsou samozřejmě nížiny, roviny a pláně. U řek často vznikají i městské státy, kde se tyto rasy shromažďují. Jejich území většinou sahá do vzdálenosti, kam se dá z města dojet za dva dny na koni. Mnoho živých však jsou tuláci a kočovníci. Velké stepi daly povstat nomádským národům, ženoucím svá stáda v nikdy nekončícím kruhu podle ročních období. Karavany řemeslníků kočují po celém obydleném světě. Mezi živými jsou pastevci, rolníci, řemeslníci, ale také tvrdí válečníci a čarodějové.

Hory na okraji civilizace zrodily orky, skřety a gobliny. Rasy, které zuřivě brání svá území proti komukoliv... včetně sebe samých. Mnozí z nich svá rodiště opustili a žijí jiný život ve městech, na ty však praví obyvatelé divočiny pohlíží s pohrdáním.

Politické boje živých bývají povětšinou krvavé a násilné.

Živé rasy se často stávají obětí temnějších tvorů. Z jejich řad se vybírají panny a novorozeňata pro různé rituály, nebo se z nich stávají čarodějnice a vlkodlaci.

Tyto rasy se nejrychleji adaptovaly na novou dobu. Ve většině případů projevily zvídavost a technické nadání.

Skřeti - nebezpeční tvorové ze stepí a kopců. Žijí v kmenových svazcích a mají ve zvyku po několika letech hledat nová loviště. Průměrný skřet dokáže běžet tři dny v kuse, jen s čutorou vody a kusem sušeného masa. Z moderních technologií používají jen zbraně… a to ty, které ukořistí nebo koupí od překupníků. Nijak na nich ale nelpí a bez okolků se těžkých pušek zbaví, když jim překáží v jejich obvyklém stylu boje "udeř a uteč".

Orkové - rasa válečníků pocházející ze severu. Desítky orčích kmenů jsou sjednoceny v panství nazývaném prostě Kaganát. Jiné kmeny jsou ale nezávislé a žijí v podstatě všude. K technologii mají poměrně kladný vztah. Jejich výrobky jsou robustní, těžkopádné a na pohled neohrabané, nicméně dosti spolehlivé.

Koboldi - horníci a tuneláři. Rasa žijící převážně v podzemí byla dlouhá léta izolovaná a opomíjená. Teprve vyšší potřeba kovů během větších válek je vylákala ven a stali se největšími vývozci železné rudy. Nyní spotřeba rudy stále roste a koboldi ji téměř nestíhají pokrývat. Koboldi si říkají Děti kamene.

Róthové - Nikdo kromě nich samotných neví, co se mezi kmeny Róthů stalo – ale ti, kteří zůstali na kontinentě, se začali mísit s orky a vznikla nová samostatná rasa tvrdých námořníků, která skloubila inteligenci orků s fyzickou zdatností lidí. Těmto tvorům se stále říká Róthové, i když s lidmi už mají společného jen málo. Nemají těžký průmysl a vlastně se celkově pochybuje, jestli mají vůbec nějaký. Od zbytku světa jsou odříznuti horami a orky. Jejich jediná cesta kamkoli vede po moři… ale to se musí probít přes flotilu lidí na Pustém pobřeží.

Orkové

Velké území, které ovládají převážně orkové, se nazývá Orčí Kaganát. Založil ho Nazar Drtilebka, který před staletím porazil několik kmenů a dal jim na vybranou: přijmout jeho vládu, nebo zemřít. Několik kmenů bylo vybito, ale zbylé se k němu přidaly. Když Drtilebka zemřel, převzal náčelnictví jeho nejstarší syn a pokračoval v plánech svého otce, po něm nastoupil zase jeho syn a tak to jde stále dál. Náčelníka poznáte podle očarovaného palcátu, který zdědil nynější Drtilebka od svého praděda. Orkové v Kaganátu žijí jako předtím, ale když je Velký náčelník povolá, přijdou.

---

Dávnou historii orkové rádi nemají a také o ní téměř nemluví. Jsou jedním z mála národů, ve kterých se zachovala schopnost číst a psát, stejně jako uchovávat dokumenty a vzácné svitky. V době před Hněvem bohů byli orkové téměř na vrcholu, hned pod rasou Frisi, které orkové, i další národy, říkali Temní. Tyto bytosti vládly většině známého světa, výjimkou byla snad jen jižní království pod nadvládou Zlatého Konkláve. Orkové patřili mezi služebníky Frisi, měli ale také své výsady a velká část orků patřila mezi vzdělané bytosti. Našly se i vzbouřené klany, které s Frisi bojovaly a chtěly zachránit i další orky z otroctví. Mnozí z nich však nechtěli žít svobodně, život pod silnou rasou jim vyhovoval.

Pak ale přišel hněv bohů, kdy se utkali bohové orků s bohy Frisi. Z nebe pršel oheň, země se hýbala pod nohama. Otevřely se pukliny snad až do samotného pekla a z jihu přišli démoni. Centrum Frisi se proměnilo v močály a bažiny. Orkové utíkali a prosili své bohy o slitování. Ti je ale neposlouchali.

Frisi, kteří přežili, se museli utkat se svými dávnými orčími nepřáteli. A i přes všechnu svoji moc Frisi podlehli. Jak říkali orkové, "zdechli do posledního kreténa."

Od té doby se začala psát nová orčí historie.
Propadli se do barbarství.

Všechno vzdělání, které někteří dostali, bylo prohlášeno za špatné. Uprchlí orkové bývali mnohdy zabiti. Vznikly mezi nimi totiž i kulty, které chtěli přivést Frisi zpět. Mezi těmito silnými bojovníky nastala dlouhá, bratrovražedná válka… a na troskách jejich staré kultury začala vyrůstat nová, válečnická. Orkové bojovali proti všem, i sobě navzájem, i když ne ze vzteku, ale z lásky k boji.

Uplynulo přes sto let, než se Nazar Drtilebka rozhodl orky opět pozvednout. S pomocí čarodějnice Morany a černokněžníka Rastislava sjednotil několik kmenů. Utkal se s několika vojsky lidí a nemrtvých v nížinách a po jejich porážce založil Kaganát, který trvá dodnes.

Samozřejmě, ne všichni orci žijí v Kaganátu. Orčí kmeny jsou v podstatě po celém světě a mnohé z nich Kaganát nezajímá… a on se nezajímá o ně. Nazar koneckonců nebyl žádný skutečný vládce – kmeny si žily po svém, ale když Nazar zavolal, přišly.

340 let po Hněvu bohů přišli vetřelci z jiného světa a Kaganát byl v podstatě jediný, kdo se jim mohl postavit. Sám do toho ale jít nechtěl. Hádky a hledání spojenců se protáhlo téměř na deset let, než se konečně armády tohoto světa spojily a pod vedením Kaganátu zatlačily vetřelce na Pusté pobřeží. Mohly je zničit úplně, ale blížil se čas žní a tak se orkové stáhli zpátky. Armáda démonů se vrátila a nemrtví sami zaútočit nechtěli. Pro většinu orků se svět vrátil do původních kolejí. Orkové si žili jak chtěli, cestovali po světě jako žoldáci… prostě idylka a rozkvět.

Pak se ale vlády v Kaganátu chopil Razar, který vyvedl kmeny z hor a opět napadl nížiny. Jejich cílem byl Kapytol, rozrůstající se město, které získávalo velký vliv. Čekalo je však nehezké překvapení. I když věděli o dalekonosných zbraní na střelný prach, nedělali si s nimi starosti… než jim Kapytol rozstřílel nejlepší jednotky doslova na sračky. Kapytolu tehdy pomohli hlavní nepřátelé orků, Róthové. Orkové se stáhli zpět i s nějakými těmi ukořistěnými zbraněmi a pomocí jich a goblinů se přiblížili technologickému boomu.

Kaganát se izoloval, ale vláda Razara byla po neúspěchu brzy ukončena jeho vlastním synem, který si začal říkat Nazar, protože se v něm vrátila duše jejich prvního vůdce.

Přišla Velká válka. Lidi, vyzbrojeni puškami a děly, zaútočili… na všechny. První smetli skřety, a ti, sevřeni mezi Pobřežím a Pahorkatinou, téměř vymizeli ze světa. Kapytol, bez svých tradičních spojenců nemrtvých a démonů, se jim postavil sám, a Kaganát přišel v podstatě na poslední chvíli. Trvalo léta, než se zapojili do bojů i démoni a nemrtví, ale úspěch se nakonec naklonil k orkům a spojencům. Lidé byli za velkých ztrát vytlačeni zpět na Pobřeží a Pahorkatina se zabarikádovala na svém území.

Orkové opět vyšli ze svých hor a zapojili se do dění ve světě. Poznali, že izolace jim neprospívá. Pomocí goblinů a koboldů se teď i z Kaganátu stávalo srdce techniky. Díky jejich ložiskům rudy a uhlí vznikla "Mordýrna", město zahalené párou a černým dýmem. Z tohoto místa vyjela kolová bestie nazvaná vlak a z jeho dílen vychází také většina orčích těžkopádných, nicméně účinných zbraní.

V tuto dobu jsou orkové nejsilnější z živých ras.

---

Horští orkové

Horští orkové se považují za nadřazený národ, určený k tomu, aby vládl. Jsou chytřejší než obři a silnější než skřeti. Ostatní rasy se s nimi snaží vycházet co nejlépe, protože když se orkové vydají na válečné tažení, v bezpečí není nikdo.

Horští orkové jsou navyklí na drsný boj s horami, zvířaty a nepřáteli. Žijí v kmenových svazcích a jejich kmeny mezi sebou vedou téměř neustálý boj. Není to ale boj z nenávisti a vzteku, bojují spolu pro radost z boje. Mezi horskými orky jsou kromě válečníků také pastevci a zemědělci.

• Válečníci - stát se válečníkem je nejčastějším posláním orků. Většinou mají pomalovanou tvář či kmenové tetování. Jsou to oni, kdo stojí v čele útoků či obrany. Právě oni sestupují z hor a nechávají se najímat jako žoldnéři.

• Pastevci - každý mladý ork musí určitou dobu hlídat stáda v malých údolích, či na úrodnějších svazích. Tady se orkové naučí znát hory, přežít s málem, vyznat se v chování zvěře a prokázat svoji statečnost v bojích se šelmami. Část těchto mladých orků zůstává pastevci i po zbytek svého života. Mezi orky je to úctyhodné povolání a málokterý válečník se stane tak obratným stopařem a střelcem, jako právě pastevci.
• Zemědělci - Orkové, pěstující plodiny v chudé zemi, dokážou to, co válečníci považují za kouzla... vydobýt z chudé země potravu pro kmen. Mnoho zemědělců má drobné šamanské schopnosti, které využívají pro blaho kmene.

Orkové v nížinách

I orkové v civilizovaných částech kontinentu dodržují kmenové tradice, ale povětšinou spolu nebojují ve vleklých konfliktech. Spor, který se nedá urovnat v míru, se zpravidla řeší soubojem dvou zástupců v takzvaném Kruhu štítů.

Orkové ve městech nacházejí širší uplatnění než ti v horách, mnozí jsou obchodníci či výčepní v hospodách. Ale pořád platí, že ork je ork a rád se bije.

Orkové z měst v Kaganátu

Je to zvláštní, ale ve své domovině ti, kteří dali nakonec přednost městům před divočinou, vyměkli nejvíce. V některých městech žije už pátá či šestá generace a ta se od dávného orčího ideálu hodně změnila. Tihle orkové jsou svazováni novými pravidly i zákony. Často se raději dožadují soudu za napadení, než aby křivdu pomstili s čepelí v ruce. Mnozí, kteří žijí ve městě, se od něj nikdy nevzdálili víc než na dohled, a kdyby byli vysazeni do ven do divočiny, zemřeli by nejen hladem, ale možná i strachem. Orkové z kmenů se jim vysmívají… ale potřebují je, když chtějí nakoupit zásoby, zbraně, či jen tak se pobavit. Orčí civilizace je opačný extrém toho, co bývali orkové po Hněvu bohů.

Goblini

Stejně jako orkové, žijí i goblini v kmenech. Povětšinou mají obydlí v jeskyních, ale mnohé kmeny si staví své vesnice. Když nejsou v područí orků, žijí si životem lovců a sběračů. Málokdy pěstují větší množství plodin. Velká část goblinů jsou tuláci... a zloději. Kmen vede šaman a goblini se mu naprosto podřizují. Mnoho goblinů se také stává slizovarníky, ti jsou ale víceméně samotářští a málokdy mají nějaké politické ambice. V područí orků či jiné rasy se z těchto docela veselých bytostí stávají otroci, kteří vědí, že musí poslouchat. Prý ale ještě existují kmeny, které se orkům vzepřely a bojují s nimi.

---

Goblini v nížinách

Podobají se svým horským příbuzným, ale skvěle splynuli s městy. Jejich nenechavé prsty, skvělá intuice, výřečnost a nízký pud sebezáchovy z nich dělají mazané obchodníky, skvělé zloděje a víc než schopné alchymisty.

Život goblina byl v minulosti téměř vždy poddanský. Tento národ malých tvorečků se mezi sebou vždy hádal a škorpil tak, že se ani v kmeni nemohli dohodnout. Goblini neuznávali své starší, ani šamany… prostě nikoho. Snad jen sílu a brutalitu. Náčelníkem byl ten nejbezohlednější a nejsilnější, protože jen takový muž dokázal přesvědčit ostatní, aby dělali něco společně či pro kmen.

Děti goblinů neznají otce, jsou dětmi celého kmene a manželský vztah jako takový u nich neexistuje. Dítě zná svoji matku, ale nějaké rodinné city pořádně neznají. Když nějaký goblin drží nějakou věc déle než dva týdny, je to téměř jako rodinný majetek, který se dědí generace. Tito malí šmejdi ovšem osobní majetek neuznávají, a co se jim líbí, si prostě vezmou.

Vlastně by byli k ničemu i orkům, kdyby ovšem nešlo o slušné alchymisty i tvůrce nástrojů. Jak této zručnosti dosáhli, není pořádně jasné. Jen jediná kasta, Slizovarníci, má mezi ostatními jakous takous úctu.

V dobách, kdy vládla rasa Frisi, byli goblini téměř na prahu vyhynutí. Frisi je neuznávali jako inteligentní tvory a hubili je – ani ne tak cíleně, jako spíš mimochodem, když na ně zrovna narazili. Goblini se těchto bytostí, kterým říkali prostě Temní, báli, a tento strach jim vydržel i do dnešních dob.

Ani po pádu Frisi se však goblini nemohli volně nadechnout, protože se stali otroky orků. Ti je ale aspoň nezabíjeli jako obtížný hmyz, kterým vlastně byli.

Nová historie Goblinů začala kolem roku 350, kterému říkají rok Buum Bác. Tehdy se skupina goblinů zapojila do bojů proti Bílým, o kterých se doslechli i goblini. Byly to bytosti horší než Temní – a goblini proti nim BOJOVALI!

Jistý Bác (nebo Buum) měli koncertní šňůru po Kaganátu, povolenou dokonce i samotnými orky, a na tomto turné vychvalovali bojovnost goblinů i statečnost Orků (to museli, byla to podmínka koncertu). V těchto dobách také několik gobliních tlup uteklo z područí orků a našlo si nové domovy. Orkové je většinou nehonili, protože je nijak zvlášť nezajímali.

Po příkladu goblinů z Kapytolu se i goblini, kteří žili mimo své tlupy a Kaganát, stávali o malinko méně obtížnými. Mnohdy se projevili i jako bystří obchodníci. S rozvojem techniky se ukázal jejich další dar: i přes svou nepříliš vysokou inteligenci chápali dobře principy technologií, a když jednu věc rozmontovali, dokázali ji pak nejen složit, ale i vyrobit kopii. Během let se tak stali hlavními zbrojíři Kaganátu.

Dlouho se dumalo, proč se našlo najednou tolik goblinů schopných splácat nějaké to udělátko, než se zjistilo, že když jeden goblin někde ukradne plánek, překreslí ho a pošle dál. Je vidět, že se goblini změnili hodně, ale jejich pojetí majetku je pořád stejné.

V současné době žijí goblini v nějaké menší míře téměř všude a bývají vyhledáváni pro své technologické schopnosti, ale i pro umění alchymie, které pomalu upadá.

Nikdo je ale stále nebere moc vážně…

Skřeti

Život skřetů je divoký a drsný. Žijí v podstatě ze dne na den a na budoucnost myslí většinou jen ve smyslu, že je třeba mít zásoby na zimu a místo, kde se dá zima přečkat... a během ní udělat co nejvíc skřeťátek, aby byli další bojovníci. Prakticky všichni skřeti jsou válečníci a stopaři. Jejich kultura je převážně sběračsko-lovecká, málokdy něco pěstují, ale chovají ovce a kozy. Skřetí ženy nejsou rovny mužům, nenajdou se tady válečnice jako takové – ale každá skřetí žena dokáže zabít ovci a podříznout nepřítele není o tolik těžší. Také většina těžké práce spočívá na nich, ať je to stavba ležení či jeho bourání.

Skřeti jsou v podstatě kočovný národ, a tak se povětšinou zdržují na jednom místě třeba jen desítku let a poté se přesouvají dál. Většina jich žije celý život v táborech a leženích. Výjimkou jsou skřeti žijící v osadách (nazývaných pueblo), které jsou tvořeny uskupením kamenných staveb. Tito skřeti zde žijí po celé generace, dokud nejsou vytlačeni silnějším kmenem. Narozdíl od kočovných skřetů mimo chovu zvířat pěstují i plodiny.

Průměrný skřet je schopen běžet tři dny v tahu jen s trochou slaného sušeného masa a s pár doušky vody. Utahá svoje nepřátele a následně je po jednom zabíjí ze zálohy. Ano, skřeti umí bojovat i tváří v tvář, ale jedna z hlavních věcí, které se skřet naučí, je, že je třeba přežít, aby další den mohl bojovat znova. Jejich domovem jsou těžko přístupná místa, ze kterých často vyráží na nájezdy. Skřeti milují koně, ale v podstatě jen k jídlu. Nejčastěji je při ústupu uštvou k smrti a následně díky jejich masu pokračují dál. Nejčastější taktika skřetů je nalákat protivníky do pouště či pustých míst a počkat, až je oslabí nedostatek vody a jídla.

---

Skřeti roky nepočítají. Nepočítají ani nepřátele a slovo cizinec je pro ně současně i slovo nepřítel. Průměrný skřet nemá ani potuchy o psaní a čtení a proto se jejich historie, plná samých válek, předává ve vyprávění starších a šamanů.

Dějiny skřetů se skládají z mnoha porážek a málo velkých vítězství. Skřeti se naučili vyhýbat se boji tváří v tvář. Ale i když byli mnohokrát poraženi, zotročeni a zabíjeni, nikdy se nevzdali. Nikdy se nepoddali Frisi jako orkové, ani orkům jako goblini. Zatímco se orkové přizpůsobili době a tomu, že jsou podrobeni, skřeti se nevzdali nikdy… a proto jich je, a bude, málo. Jejich domovem jsou kopce, stepi a pouště. Na jihu se dělí o pláně s lidskými kočovnými kmeny, kteří vedou svoje stáda po nikdy nekončící smyčce.

Z minulosti se zachovalo několik slavných jmen, jako Yuma Hrdlořez, který byl prvním, kdo se vzepřel Temným. Původně bojoval v aréně, ale dokázal osvobodit otroky a utéct do Holých kopců. Nakonec bylo jeho povstání potlačeno a několik skřetích kmenů vyhlazeno. Paco Hlas se pokusil vyjednat příměří s Temnými a byl za tento pokus zabit vlastními lidmi. Juan Písek shromáždil několik kmenů a napadl orky, kteří chtěli osídlit jejich zemi, všechny tři kmeny však ztratily své bojovníky a zanikly. Luis Vražda nalákal do pouště jednotky Temných a v bojích sice zemřel, ale na krvi nepřátel pak vznikla Krvavá oáza.

Posledním hrdinou je Stoupa – válečník, který sjednotil několik skřetích kmenů a vytáhnul proti Bílým. Prohrál, ale utekl ze zajetí, vrátil se… a zkusil to znovu. V čele skřetů z Hromových lesů a Pustých skal se postavil po bok těch, kteří by jindy byli jeho nepřáteli, a společně opravdu zahnali Bílé pryč. Skřeti se pak na nějakou dobu vrátili do světa. Dost skřetů odešlo "ven" a vrátili se trochu změnění. K lepšímu? Těžko říct. Tento rozvoj skřetů nakonec zastavila Velká válka, ve které se ocitli v kleštích lidí z Pustého pobřeží a lidských armád z Pahorkatiny.

Skřeti bojovali výjimečně dobře a dokázali poutat část lidských sil. Ale stálo je to mnoho bojovníků – tak mnoho, že se některé skřetí kmeny i rozpadly. Skřeti se pak stáhli hlouběji na svá území a zabili každého, kdo se tu objevil.

Samozřejmě, ve vyprávění se objevují i zmínky o tom, že je jejich spojenci zradili a nepřišli na pomoc.

Skřeti nenávidí Pahorkatinu a v posledních letech opět začali s nájezdy na ni – sem tam nějaká usedlost, osamělá skupinka… Jak se doba změnila, opět se našli skřeti, kteří za sebou nechali své "pustiny" a vydali se do světa. Přinesli si z něj pušky a vědomosti o tom, co se kde děje.

Ale i tak už tento národ asi navždy zůstane samotáři v dobrovolné izolaci svých zemí.

Rothové

Róthové, odříznuti na pobřeží od ostatních ras, se objevili zpět na politické scéně okolo roku 350 a od té doby se s nimi tak nějak počítalo. Jsou to dosti svérázní tvorové, původem z lidské rasy. Ačkoli pěstují i plodiny a chovají zvířata, jejich hlavním zdrojem příjmů je loupení a drancování. Jsou to odvážní námořníci, kteří se nebojí plout do neznáma.

Žijí ve městech a osadách, kde každé území má svého jarla. Nad nimi stojí král, sídlící v hlavním městě, který ale nemá absolutní moc a je spíše symbolem.

Když jsou muži na výpravách, jejich povinnosti přejímají ženy. Nejsou to žádné křehké květinky, ale mnohdy zdatné válečnice. V rodině samozřejmě vládne muž, ale to jejich protějškům nebrání často a nahlas proti jejich způsobům protestovat. Róthové byli jediným lidským kmenem, který orkové považovali za sobě rovný a většina bojů mezi nimi pramení právě z toho, že si jsou navzájem schopnými protivníky.

V posledních stoletích se začali orkové zvolna s lidmi mísit… ale o tom okolní svět, mimo orky, moc nevěděl. Róthové se během Velké války opět stáhli a vrátili se do izolace. Od dob, kdy se objevili mezi ostatními rasami, už uplynulo mnoho let.

Přes blokádu Pustého pobřeží se nedostali už dlouho, ale mluví se také o tom, že se s lidmi spojili. I když se smísili s orky, zachovávají si svoji kulturu, historii a oblibu nájezdů, na nichž přepadají zcela spravedlivě všechny. Jejich poslední válka byla s démony, které sice plně neporazili, ale aspoň vytlačili.

---

Róthi počítají letopočet od svého příchodu na tento svět, což bylo přibližně 60 let před Hněvem bohů. Ve svém původním světě byli národem rybářů a pastevců a na tento svět se dostali portálem, který jim otevřela jejich bohyně. S sebou si přivezli znalost námořnictví, umění loďařství a víru v bohyni Rán, paní moří. Portál je přemístil na chladné, hornaté ostrovy, kde si vybudovali svůj domov. Ostrovy nebyly příliš úrodné, ale plné vysoko posazených pastvin. Tento pracovitý a odolný národ záh osídlil všechny tři větší ostrovy a navíc objevil kontinent, který pokládali za další velký, neosídlený ostrov.

Od jiných ras byli izolováni a proto je Hněv bohů příliš nezasáhl. Jen se probudilo několik vyhaslých sopek, které spálily části ostrova, jinak se ale té strašlivé zkáze, která postihla většinu hlavního kontinentu, Róthové vyhnuli. Nevěděli nic ani o probuzených mrtvých, ani o příchodu démonů. Jejich život plynul poklidně. Začali osídlovat nově objevená území… a brzy se střetnuli s zelenými obry, kteří se zuřivě bránili.

A tehdy se Róthi začali měnit, jejich odvaha a optimismus, ale i touha po boji začínaly mít navrch. Na pobřeží vznikaly osady a zelenáči, kterých tady bylo poměrně málo, ustoupili do hor. Každé vesnici vládl muž nesoucí titul jarla a v hlavním městě sídlil král, který ale neměl nikdy absolutní moc, byl spíše symbolem Rothů. Hlavou ostrovů byl Velekrál. Jak léta plynula, Róthi sídlící na ostrovech začali ty, kteří se usadili jinde, nazývat farmáři, a měli v zásadě pravdu. Úrodná zem a pastvin byly to, po čem mnoho potomků původního lidu toužilo.

To ale neplatilo pro všechny. Nové, velké lodě dávaly potomkům námořníků možnosti cestovat a objevovat. Ze svého světa byli kdysi vyhnáni, protože nechtěli bojovat – a tuto chybu už žádný Róth nikdy neudělá. Stali se z nich válečníci, kteří začali plenit osady jiných ras a obilí raději brali, než aby ho pěstovali. Jejich protivníky byli hlavně orkové, velcí tvorové se zelenou kůží. Byli silnější než lidský muž, ale chyběla jim organizace a bojovali jako jednotlivci, zatímco Róthové v jednotkách. Mnoho krve mezi nimi bylo prolito. Orkové byli válečníci a Róthi se jim stali téměř rovnocenným soupeřem.

Jak plynuly roky, Róthové na svých výpravách objevovali další a další území. Střetli se s lidmi v osadách na Pustém pobřeží, po řekách projeli až k osadám démonů, narazili na skřety (kde poprvé dostali lekci, na kterou dlouho nezapomněli) a našli i několik enkláv nemrtvých. Všude, kam dojeli, vzbuzovali strach. Ovládli moře, a když se začala pomalu rozmáhat lodní doprava, Róthi měli nejlepší lodě i posádky… a tak vlastně vznikli piráti.

Potom se ale stalo, co se stát muselo. Jarl Several s pěti loďmi plul na klasický nájezd na Pusté pobřeží, při cestě ale zahlédli dvě lodě s trojúhelníkovými plachtami, které nemohli dohnat. Když dopluli na místo, kde býval přístav, který chtěli vyplenit, strnuli. Přístav tam sice byl, ale mnohem větší než před dvěma lety – a v něm množství zvláštních lodí. Several byl klasický Róth, odvážný, silný, ale s malou představivostí. Rozhodl se zaútočit… a z jeho flotily se nikdo domů nevrátil. Další, kdo se potkal s cizími loďmi, byl jarl Tor Lamač a jeho zástupce Bjorn Zlomené pádlo. Jen jediné lodi se podařilo uniknout. Tor pak varoval před těmito cizinci jak krále, tak Velekrále. Možná by se s nimi mohli domluvit, ale Róthi nikdy nebyli diplomaté a jejich pravidlem bylo – co nejde zničit silou, určitě půjde zničit ještě větší silou. Než se tento lidský kmen stačil domluvit na postupu proti nepřátelům, král dostal od černokněžníka Rastislava dopis , že se svolává sněm ras v lidském městě Tarkow. Poslán tam byl Tor a jeho družinu tvořila Katla, Bjorn a několik dalších bojovníků. V té chvíli se Róthi snad poprvé zapojili do politiky ras. Následně se zúčastnili snad všech bojů proti "Bílým" a ještě pár let setrvávali v politice těch několika územních celků, než se zase vrátili ke své oblíbené zábavě – nájezdům. Bílí byli poraženi, a protože nájezdy na jejich přístavy byly rizikové, zaměřili se Róthi zase na svá oblíbená místa a nijak je přitom nepálilo, že přepadali i své spojence.

Po několika desítkách let se Róthi stáhli. Vypukla velká pře s Ostrovy a vnitřní politika tento národ doslova vyrvala z veřejných událostí. Jediní, kdo s nimi měl nějaký styk, byli orkové. Jen občas se někde ukázala Róthská loď či pár žoldáků.

Roku 530 orkové napadli Kapytol, město, které mělo s Róthy kdysi velmi dobré vztahy, a tehdejší král poslal na pomoc menší flotilu lodí. Z této války se vrátilo lodí jen několik, zato však dovezly do království nové zbraně na bázi střelného prachu. Róthové byli vždy vynikajícími kováři a zbrojíři a mechanismus pušek dokázali jejich řemeslníci snadno napodobit, výrobu střelného prachu však nikoli. Války s orky se brzy staly ještě vražednějšími, protože i oni měli pušky…

Následovala Velká válka roku 566, kdy lidé z Pahorkatiny a Pustého pobřeží zaútočili na ostatní rasy. Róthové se nepřidali na žádnou stranu, protože jejich občanská válka společně s útoky orků je téměř vyřídila. Mnozí si mysleli, že Róthi byli vyhubeni.

To se ale pořádně mýlili. Mezitím byl uzavřen první mír s orky, který trval déle než dva dny. Bylo to zvláštní, ale oba národy konečně našly něco, co měly společného – touhu žít, lásku k boji a jakousi nezničitelnost. Do obou ras jsi mohl střílet, kopat, bodat, mohl jsi je porazit… ale nikdy ne zničit.

Během dalších desítek let se obě rasy částečně promísily, a když se Róthi konečně opět objevili na scéně, říkali o nich mnozí, že jsou vlastně míšenci, poloorky.

Průměrný Róth je rváč. Povětšinou vcelku dobromyslný tvor, který dokáže snést vtipy na sebe – a mnohdy obdobně odpovídat – se po překročení hranice (a ta je u každého jiná) stává děsivým nepřítelem. Lpí na své cti a daném slovu. Nikdy neublíží ženě, s nimi se přece nebojuje, a nesníží se k vraždě. Mají poměrně problém s výrazem "cizí majetek", protože mají tak nějak zakódované, že co si někdo neubrání, to přece nemůže být jeho.

Koboldi

Jsou to nevysocí, ale dosti ramenatí tvorové, kteří od doby Hněvu bohů v podstatě nikoho nezajímali. Tato rasa žije v temných tunelech a stará se jen sama o sebe. Hloubí štoly a pronikají do nitra země, ze které vynáší její poklady – ať už drahokamy, nebo kovy. Jsou dosti světloplaší a venku, mimo tunely, nosí tmavé brýle, podobné jako kdysi jejich páni, Frisi. Pro ně koboldi těžili krystaly, které používali při svých kouzlech.

Koboldi žijí v rodinách a své partnery si vybírají vždy ze vzdálených rodin. Když někdo z páru zemře, ten zbývající žije sám, bez druha, a znovu si jiného nenajde. Jejich kůže je v podstatě změněná v kamenný prach a těžko prostupná. Po Hněvu bohů se na ně víceméně zapomnělo a to jim plně vyhovovalo. Několik orčích kmenů od nich vykupovalo železo a naopak jim prodávalo zásoby i hotové produkty. Koboldi povětšinou nebyli nijak zdatní kováři a hlavně, světlo ohně je oslepovalo a ničilo jim jejich noční vidění. Těch několik koboldů, kteří odešli z podzemí, byli vyobcováni a bylo jim zakázáno se vracet, nehledě na to, že jim slunce časem zničilo zrak a už nedokázali vidět ve tmě. Koboldi nosí na hlavách čepičky a vzít ji některému z nich je jasná vstupenka do pekla, protože kobold se rozzuří jen ve dvou případech: když je opilý, nebo když ztratí čepičku.

Nyní žijí obě rasy už po několik generací vedle sebe, odděleny jen desítkami mil kamene. Koboldi o těchto tvorech nikomu neřekli, nebylo proč. Občas s nimi směňují zboží, ale jinak se nestýkají.

Po této válce se koboldi začali občas objevovat na povrchu, a jak rostl hlad po kovech a následně i uhlí, mnohé rodiny opustily své domovy a pracují jako horníci pro toho, kdo si je najme. Ale i nadále platí, že kdo opustí území koboldů, nesmí se vrátit… a tak mnohé pitky koboldů směřují k vyprávění o domově, kdy jim z očí tečou slzy, které tvrdnou a podobají se křišťálům. Tím se jen potvrzuje, co o sobě tvrdí, totiž, že vznikli z kamene.

Koboldi nejsou násilničtí, dokud se neopijí nebo neztratí pokrývku hlavy. Málokdy vezmou do rukou zbraně a vyrazí do boje. Střelné zbraně nepoužívají téměř vůbec… ale vždy se najde nějaký rebel, že ano. Jejich téměř neprůstřelná kůže jim dává výhodu a umožňuje se z bojů stáhnout. Povětšinou to jsou prostě pacifisti, což je na tomto světě dost neobvyklé.