Ostatní

Obecně:

Vlkodlaci

Jejich minulost je již po dlouhá staletí zahalena tajemstvím a nezdá se, že by je někdo veřejně rozluštil.

Lykantropie je nemoc, nakažený tvor se stává... něčím jiným, než byl předtím. Jeho tělo se transformuje natolik, že ztrácí své rasové schopnosti. Někdo je proti lykantropii více odolný než jiný a při pokousání vlkodlakem tak není vždy stoprocentní šance na to, že se pokousaný promění. Nakažený se dokáže měnit ve vlka pouze při úplňku, jeden den před ním a jeden den po něm. O samotném úplňku nad sebou ztrácí kontrolu a útočí na všechno živé kolem sebe.

Vlkodlaci jsou tak trochu na okraji společnosti kvůli svým špatným náladám a proměnám, které úplně neovládají.

V posledních desetiletích se ale zdá, že ona labilita už není tak automatická. Šíří se pověsti o vlkodlacích, kteří se umí ovládat i o úplňku a dokonce vědomě přeměňovat. Začal s tím starý rod Von Haarstadt , který prý měl ve svých řadách mnoho vlkodlaků.

Ve známé historii se vyskytly jen dva případy, kdy se vlkodlaci spojili do větší smečky. Poprvé to bylo kolem roku 350 pod vedením Martina von Haardsadta v boji proti Bílým a podruhé před necelými sto lety, kdy kraj prostupovala zvláštní moc, která se šířila z jednoho orčího hradu, kde prý před staletími byla i věž Zlatého Konkláve. Žádný černokněžník ani uctívač bohů nepřežil cestu k hradu, natož uvnitř. Dvacet vlkodlaků však do hradu vstoupilo… a vrátilo se jich jen šest, a to dosti zmatených. Vyprávěli něco o vstupu do rozostřeného světa, někam, kde vládli duchové, a o zničení někoho, kdo se označoval jako Červ.

Tito vlkodlaci zmizeli brzy ze světa a nyní je jsou považováni za legendy.

Pokud jsou vlkodlaci ve vlčí podobě, jsou zranitelní pouze stříbrem a kouzlem (normální zbraně se od nich jen odráží). Pokud jsou ale v lidské podobě, jsou zranitelní i obyčejnými zbraněmi, jen je jimi nejde dorazit. ALE I NEDORAŽENÝ VLKODLAK UPADÁ DO BEZVĚDOMÍ!!! – stejně jako kdokoliv jiný.

Vlkodlaci všeobecně nesnáší stříbro, a proto jsou velice špatní horníci. Také mají klaustrofobii a tak podobně…

Čarodějnice

Stejně jako u vlkodlaků je i jejich historie zahalena rouškou tajemství, ale už ne tak dokonale jako kdysi. Ví se to, že existovaly před Hněvem bohů a je jasné, že budou existovat i dlouho po něm… a po čemkoli. Okolo roku 350 se stalo cosi, co jejich sebevědomím otřáslo. Mnoho čarodějnic ztratilo na několik minut svá kouzla a následkem toho některé zemřely stářím, spadly z košťat nebo na ně byla uvalena kletba.

Byli tací, kteří si mysleli, že je jejich moc navždy pryč, a během let se mnozí blouznivci pokusili poštvat na čarodějnice ostatní rasy… a byli velmi nemile překvapeni, když zjistili, že ač jich je méně než kdysi, jejich moc rozhodně nezmizela. Jedna část sporného území mezi orky a nemrtvými by mohla vyprávět… ale země nemluví, a tak jen otrávená voda, zčernalá pustina plná rozteklých kamenů, které se prý za nocí samy pohybují, bezeslovný kvil zaznívající o úplňku a zmutovaná zvířata jsou svědky posledního velkého spojení čarodějnic proti nepříteli.

Nikdo jim nevěří, ale téměř všichni je potřebují. Dokáží věštit, léčit, ale i proklínat a zabíjet. Přichází většinou za noci a nad ránem zase odchází.

Jsou ale i usedlé čarodějnice, které žijí na okraji vesnic, či za městskými hradbami, ty bývají známé a vážené. Jejich osamocení je pouze jejich vlastní volbou. Necítí se mezi ostatními moc dobře... a hlavně, žárlivě si střeží svá tajemství.

Čarodějnice jsou samostatná rasa – ve chvílích odevzdání se Moci prochází proměnou a nezáleží na tom, ze které rasy původně čarodějnice pocházela.

Podle některých jejich moc pochází z Podsvětí.